Zapomínání je součástí našeho každodenního života. Můžete vejít do místnosti jen proto, abyste zapomněli, proč jste tam vešli. Nebo vás někdo pozdraví na ulici a vy nevíte, odkud toho člověka znáte. Zapomínání má své opodstatnění.

Téma zapomínání na webu The Conversation probrali profesor klinické neurovědy Sven Vanneste a doktorandská výzkumná pracovnice v oboru psychologie a neurovědy Elva Arulchelvanová, kolegové z Trinity College v irském Dublinu.

Německý psycholog z 19. století Hermann Ebbinghaus prokázal, že lidé zapomínají detaily nových informací poměrně rychle, ale postupně se tento proces zpomaluje. Zdůrazňoval, že se tak děje, protože lidské vzpomínky časem blednou.

Zapomínání však může mít i funkční účely. Náš mozek je, obzvláště dnes, neustále bombardován novými a novými informacemi. Pokud bychom si pamatovali každý detail, bylo by obtížné uchovat opravdu důležité informace, píšou vědci.

Mozek jednoduše nevěnuje některým méně podstatným informacím pozornost. Všichni musíme být schopni zapomenout na všechny nedůležité detaily, abychom si vytvořili vzpomínky nové a abychom nebyli přehlceni.

Vzpomínky se v mozku tvoří posilováním synapsí mezi neurony. Tento mechanismus nám umožňuje udržet nebo pustit vzpomínku nebo informaci. Jedná se v podstatě o aktualizaci informací jako v počítači, naznačují odborníci v článku.

Pro efektivní fungování 

Každý den jezdíte autem do práce po stejné trase. Každý den se zmíněná spojení mezi neurony posilují a vy si pamatujete každičký detail cesty. Jednoho dne však bude vozovka, přes kterou každý den jezdíte do práce, uzavřena kvůli opravám.

Budete jezdit jinudy a paměť musí být dostatečně flexibilní, aby začlenila informace o nové trase. K tomu je potřeba potlačit paměť na tu původní. Mozek tak oslabuje některá spojení a jiná posiluje v rámci aktualizace informací.

Neschopnost aktualizace vzpomínek by navíc mohla mít negativní dopady na psychické zdraví každého z nás. Stačí se podívat na posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), jež nutí jedince neustále prožívat nějakou traumatickou vzpomínku.

Zapomínání je prospěšné i z evolučního hlediska. Lovci a sběrači například žili ve známé oblasti považované za bezpečnou. Pak ale objevili jinou a jejich mozky musely aktualizovat informace, aby si zapamatovaly, že nové místo je bezpečné – anebo nebezpečné.

Ne všechny informace zapomeneme. Jenom nám nejsou v daný okamžik dostupné. Někdo vás například osloví na ulici a vy dotyčného neznáte, jeho jméno už však máte na jazyku. Tento jev může podle vědců znamenat, že je informace dočasně nedostupná.

To by nám pomáhalo třídit informace ve stáří. Když lidé stárnou, mají více znalostí, což znamená, že mozek musí třídit více informací. Zdánlivé povědomí ve stáří o někom, koho neznáme, může být signálem, že vzpomínka ztracena ještě není a že ji můžeme obnovit. 

Zapomínat můžeme z mnoha důvodů. Nebyli jsme pozorní a vzpomínky časem blednou. Zapomínáme však i proto, že vzpomínky aktualizujeme a někdy nejsou ztraceny, jen jsou nedostupné. Umožňuje to mozku efektivně fungovat. Samozřejmě nepočítaje nemoci jako Alzheimerova choroba či demence.