Pyjová, nebo také penisová, kost se vyskytuje u řady primátů, šelem, hmyzožravců, netopýrů, hlodavců a zřejmě také u některých zajícovců. U zbylých savčích skupin chybí, nebo nebyla dosud objevená. Co se týče jejího tvaru a velikosti, jen málokterá jiná pevná část savčího těla může ve své proměnlivosti s penisovou kostí soutěžit. U některých druhů je zredukována na minimum, zatímco jinde představuje klíčovou součást penisu.

Na první pohled je zřejmé, že s její pomocí lze protáhnout dobu pohlavního styku a možná i dovést spermie blíže k cíli. Výraznější pyjovou kostí by se tak měly chlubit ty skupiny, u kterých dochází k intenzivnímu vnitropohlavnímu souboji o samice.

Tomuto závěru nasvědčují i některé experimenty. Pokud například výzkumníci nutili určité myší populace k velmi promiskuitnímu způsobu života, zatímco jiné k monogamii, u prvních jmenovaných byli úspěšnější samci s větší penisovou kostí a ta se v průběhu generací postupně zvětšovala. Jedinci s výraznější kostí měli delší pohlavní styk a účinně tak bránili ostatním samcům v páření s danou samicí. Podobně i v přírodě zanechají zřejmě více potomků myšáci s výraznější pyjovou kostí.

Dalo by se tedy čekat, že u skupin, ve kterých dochází k intenzivnímu souboji mezi samci – například v důsledku krátkého rozmnožovacího období, nebo tam, kde se samci páří s mnoha samicemi – bude pyjová kost masivnější.

Dřívější studie, které se tuto hypotézu snažily ověřit, však nepřinesly jednoznačné výsledky. Dvojice britských výzkumníků proto podnikla zatím nejrozsáhlejší srovnání široké palety savců co do přítomnosti penisové kosti, možných důvodů její existence a její evoluce.

Za vším hledej samici

Autoři nejnovější studie začali obsáhlou analýzou rozšíření této kosti mezi různými skupinami savců. Tak se ukázalo, že společný předek všech dnešních savců penisovou kost neměl. Ta se ale musela objevit relativně brzy v savčí evoluci, neboť společný předek dnešních placentálních savců už penisovou kostí s největší pravděpodobností disponoval. Podobně na tom byli i společní předkové primátů a šelem.

Co se týče lidských příbuzných, u opic starého světa docházelo k výraznému zvětšování této kosti. Lidoopi nicméně tento trend obrátili a kost spíše redukovali. Zcela ovšem vymizela až u člověka.

Přítomnost pyjové kosti překvapivě nesouvisí s objemem varlat, který je obvykle velmi dobrým indikátorem síly vnitropohlavního souboje mezi samci. Na druhou stranu se ale prokázala jasná souvislost mezi přítomností kosti a délkou pohlavního styku.

Za přítomnosti pyjové kosti u skupin s prodlužovaným pohlavním stykem téměř nikdy nedošlo k jeho druhotnému zkracování. Naopak u skupin bez kosti se délka styku mezi příbuznými liniemi často výrazně lišila. Navíc se potvrdilo, že je pyjová kost delší u skupin, jejichž samci prodlužují pohlavní styk, u savců, kteří mají krátké rozmnožovací období a tam, kde se samci páří s mnoha samicemi.

Přítomnost penisové kosti tedy prokazatelně souvisí s intenzitou souboje mezi samci o to, který oplodní co nejvíce samic. U těch skupin, kde došlo k utlumení tohoto souboje – například kvůli přechodu k monogamii nebo obecně méně promiskuitnímu způsobu života – se kost mohla vytratit. Právě to bude zřejmě i případ člověka.