Se zjištěním přišly noviny The Sydney Morning Herals a převzaly jej mnohá další média. Podle něj na projektu kosmické solární elektrárny pracují odborníci z Čínské akademie věd s cílem vypustit prototyp v roce 2025. Nemá se však ještě jednat o komerční či průmyslový komplex - prozatím se bude toliko testovat přenos energie z oběžné dráhy na Zemi. Jakou přesně formu čínští vědci zvolí, není zatím známé. Mělo by se jednat o nějakou formu laserového nebo mikrovlnného přenosu.

Pokud bude vše podle plánu, výhledově by technologie mohla být průmyslově škálována a aplikována v 50. letech. Krom pohánění čínských měst by metoda mohla sloužit i k preciznímu pohánění misí dále do sluneční soustavy, nejspíše formou svazku zaměřeného na fotonickou ("solární") plachetnici.

Zní to rozhodně ambiciózně a není to nikterak nemožné - zvláště uvážíme-li, že vše, co musí Čína pro naplnění vize udělat, je jednoduše vynesení menšího satelitu, který bude zkoušet praktickou stránku přenosu energie na Zemi. Průmyslové využití až za víc než 30 let není také nikterak nepředstavitelné - do té doby Čína jistě už postaví své vlastní znovupoužitelné nosiče v duchu Falconu 9 nebo Super Heavy od SpaceX. Detailnější náhled na kosmickou fotovoltaiku pro pohánění lidstva však již nabízí méně pozitivní výsledky.

Faktem je, že čínské oznámení je sice ambiciózní, ale také polovičaté. Jak už jsme rozebrali dříve, sen o solárních elektrárnách v kosmickém prostoru sahá nejméně do 70. let. Jeho největší problémem byla doposud vysoká cena letu na oběžnou dráhu a nízká efektivita panelů. Obojí se začíná měnit, je však předčasné říct, zdali to bude stačit na budování projektů ke skutečně průmyslové velikosti. Také v 70. letech se ostatně čekalo, že příchodem raketoplánů budou podobné elektrárny běžné nejpozději na konci let osmdesátých.

Jen částečné řešení

Snahu posunout podobné projekty blíže realizaci v posledních letech krom Číny deklarovalo i Japonsko nebo USA. Je však stále otázkou, zdali se obří kosmické elektrárny skutečně vyplatí. I pokud budeme brát v potaz nižší cenu letů v režii SpaceX, na vybudování skutečně rozměrné elektrárny by bylo potřeba desítek až stovek startů.

Je pravda, že v kosmu Slunce svítí (na jisté orbitě) neustále a efektivněji - to je kvůli snaze o stabilitu sítě také nejvýraznější argument pro realizaci podobných projektů. V reálu však zase o tolik výkonnější vůči fotovoltaice na Zemi nejsou. Velké množství energie se totiž ztrácí při přenosu na Zemi.

Solární elektrárny by navíc kvůli větší ploše čelily riziku srážky i s malými úlomky, pro dlouhodobé zásobování povrchu by navíc musely být vystavěny ve vyšší, ideálně geocentrické oběžné dráze. To vše jsou faktory, které výrazně navyšují cenu takového projektu - alespoň pokud budeme panely vozit ze Země. Při produkci panelů třeba na Měsíci by se výhodnost mohla zvýšit - tak daleko však zatím nejsme. Pro dnešní úroveň dobývání vesmíru je tak kosmická fotovoltaika jenom částečným řešením. Přitom eliminovat podobnou elektrárnu by v případě války mezi velmocemi bylo až směšně snadné...

Pokud se Číně, Japonsku nebo USA nepodaří přijít s průlomovým (a fyzikálně revolučním...) způsobem přenosu energie, nebo se nesníží cena letu do kosmu ještě víc než dnes, zůstane tak čínská deklarace stále spíše politickým manifestem. Pro specifické oblasti, jako je Japonsko se svou limitovanou pevninou, by snad investice do kosmické fotovoltaiky stála za seriózní úvahu. Stále by však mohlo být levnější jednoduše stavět panely na zemi, popřípadě investovat do jádra a jiných, "tradičnější" forem energetiky. V roce 2025 navíc může být snazší i realizovat energii z fúzní reakce. 

Zvláště pro stát jako Čína, který disponuje rozsáhlým územím, je tak aktuální deklarace ambicí postavit první kosmickou solární elektrárnu spíše sebevědomým prohlášením určeným k povzbuzení sebevědomí než čímkoliv jiným. Zda-li se však mýlíme, zjistíme možná už za šest let!