Uranově popularitě příliš nepomohlo, že když se u něj v roce 1986 zastavila sonda Voyager 2, viděla jen bleděmodrého plynného obra, na kterém oproti pestrým atmosférám Jupitera a Saturnu panovalo „nebe bez mráčku“.

Člověk by přitom čekal pravý opak: Uran má nejenom podobné složení atmosféry, jako jeho slavnější kolegové, ale především by měl jeho extrémní sklon rotační osy (97,77° oproti zemským třiadvaceti) zavdávat výrazným změnám ročních období a tedy i souvisejícím atmosférickým jevům. Planetě ale schází vnitřní teplo – její atmosféra je se svými -220 °C nejchladnější ve sluneční soustavě, a i když v ní panují vichry o rychlostech až 900 km/h, navenek působí velice mírumilovným, až skoro zenovým dojmem.

Přesto na Uranu dochází k bouřkám, které se nám poštěstí zachytit. Zkraje srpna se to povedlo dalekohledům na havajské Keckově observatoři, kde astronomové pořídili snímky nového bouřkového systému. Ten je překvapil především svým rozsahem a je možné, že bude nadále kynout. Bouřky se na Uranu vyrojily už během minulého desetiletí, kdy se planeta blížila své rovnodennosti, ale s výjimkou útvaru nazývaného „Berg“ (nikoli podle rakouského skladatele, ale podle zkráceného iceberg – ledovec) šlo o jevy, kterým brzy došel dech.

zdroj: Keck Observatory

Nová bouřka svou jasností Berg dokonce překonala a její další pozorování by nám mělo poskytnout údaje, ze kterých lépe pochopíme, co přesně se v Uranově atmosféře děje, respektive neděje. Pomocnou ruku, respektive pomocný tubus můžou nabídnout i amatérští astronomové: zatímco otáčet nazdařbůh k planetě Hubbleův vesmírný dalekohled není pro jeho nabitý rozvrh žádná legrace, amatéři by mohli hlásit nové jevy, kterým by pak stálo za to věnovat profesionální pozornost.