A ne jen tak ledajakou! Mauna Loa, což je havajský výraz pro „dlouhou horu“, je největší pozemskou sopkou vůbec: její základna se rozkládá do šířky 128 km a sahá do hloubky skoro šesti km pod mořskou hladinou. Na povrchu jde o čtyřtisícovku, jejíž poslední erupce zrovna slaví třicetileté výročí.

Od roku 1984 panoval v sopce klid, zatím nejdelší vůbec. Nejvyšší čas na novou erupci? Poslední vývoj by tomu nasvědčoval, i když vulkanologové, kteří sopku hlídají dnem i nocí (respektive ji hlídají jejich přístroje) zatím brzdí případnou paniku.

Vrchol sopky Mauna Loa | zdroj: Lauren Bacon

V desetikilometrové hloubce pod sopkou se sice objevilo nové „škrundání“ v podobě menších otřesů, ale před nástupem skutečného výbuchu to v hluboko uloženém magmatu vře daleko víc. Erupci z roku 1984 předcházel rok a půl zvyšujících se otřesů, jak magma pomalu stoupalo k povrchu. Odborníci se shodují, že pokud se na erupci skutečně sbírá, rozhodně k ní nedojde v příštích týdnech nebo měsících.

Osciloskop ve vědecké stanici | zdroj: Profimedia

Jejich zájem spíš vzbuzuje klid, do kterého se Mauna Loa na tak dlouho propadla. Podle některých teorií za něj může sousední sopka Kīlauea, která od větší kolegyně krade magma, ale vulkanologové přímo na Havaji to odmítají. Rozbor chemického složení magmatu totiž ukázal odlišnosti, prokazující, že Kīlauea má svůj vlastní magmatický krb.

Mapa sopečné aktivity | zdroj: Hawaiian Volcano Observatory

Sopky se však přesto vzájemně ovlivňují a vcelku pravidelné střídání jejich aktivit, které vulkanologové zmapovali do dávné minulosti, nahrává jiné formě „spolupráce“. Bezprostřední nebezpečí by tedy mělo hrozit až ve chvíli, kdy se Kīlauea zklidní – a ta se má naopak čile k světu.