Od počátku psychiatrii šokovaly případy, kdy pacienti slyšeli hlasy, které nepatřily nikomu viditelnému. Až dosud však chyběl jasný fyziologický důkaz — nyní tým vědců z University of New South Wales vedený profesorem Thomas Whitford uskutečnil experiment, který tuto domněnku potvrzuje.

Experiment zahrnoval tři skupiny účastníků: 55 osob s aktivními sluchovými halucinacemi, 44 se schizofrenií bez těchto hlasů v nedávné době a 43 zdravých kontrol. Během EEG měření byli účastníci požádáni, aby v mysli vyslovili jednoduché slabiky („bah“ nebo „bih“) současně s poslechem stejného zvuku. U zdravých osob došlo k útlumu aktivity sluchové kůry — signál, že mozek „čeká“ na vlastní hlas. U osob slyšících hlasy však aktivita stoupla — jako by mozek považoval jejich myšlenku za hlas někoho jiného.

„Tato myšlenka existuje více než 50 let, ale bylo velmi těžké ji testovat, protože vnitřní řeč je inherentně osobní,“ říká Whitford. Výsledky ukazují, že mechanismus tzv. doprovodná nervová aktivita (interní hlášení mozku o vlastní akci) je u pacientů narušen. Jinými slovy: mozek nezaregistruje, že hlas pochází zevnitř.

Tato zjištění nabízejí nejen vysvětlení pro zkušenost slyšení hlasů, ale otevírají i dveře k ranějšímu odhalení psychózy. Autoři: „Tento typ měření má velký potenciál jako biomarker pro vývoj psychózy,“ uvádí Whitford. Pokud bude možné identifikovat osoby s tímto vzorcem dříve, mohou být léčebné intervence účinnější.

Psychiatrie denně pracuje s tím, že halucinace znamenají „někoho mluvícího uvnitř“. Tento výzkum však mění scénář: nejde o entitu, ale o proces. Erin O’Hara z University of Cambridge doplňuje: „Je to chyba v ocenění vlastních vnitřních signálů.“

Důležitým zjištěním je i rozdíl mezi skupinami: osoby se schizofrenií bez nedávných halucinací vykazovaly vzorec mezi zdravou kontrolou a skupinou aktivních halucinací. To může znamenat, že schopnost sebe-monitoringu myšlení klesá postupně.

Z klinického hlediska to mění dva klíčové momenty: poprvé je potvrzena biologická základna pro jedna z nejznámějších teorií, a zadruhé se objevil konkrétní kandidát na biomarker — zvýšená reakce sluchového systému na vnitřní řeč. Pokud se potvrdí v dlouhodobých studiích, může to odstranit stigma-výraz „jen slyší halucinace“ na úroveň měřitelného neurologického jevu.

Dopady pro léčbu jsou také hluboké. Většina antipsychotik působí na dopaminergní dráhy, ale tato studie ukazuje, že chyba může vznikat už při zpracování řeči a před vědomým myšlením. To může vést ke specializovanějším zásahům: tréninku metakognitivních mechanismů, terapiím zaměřeným na identifikaci vnitřní řeči, nebo třeba biofeedbacku.

Je ale důležité podtrhnout: nejde o „léčbu, která zmizí pouze pilulkou“. Autorův tým a další odborníci varují, že zjištění nebylo aplikováno v celé populaci, a jeho prediktivní hodnota pro běžné klinické prostředí je zatím neznámá.

Tento výzkum také vyvolává širokou otázku: pokud mozek může zaměnit vlastní myšlenku za vnější hlas, jak moc se spoléháme na to, co vnímáme jako „já“ a co jako „on/ona“? Z filosofického hlediska činí novou kapitolu v diskusi o vědomí, introspekci a hranici mezi vnitřním a vnějším světem.

Na úrovni veřejného zdraví pak platí výzva: rozšíření screeningových diagnostických možností pro schizofrenii. Pokud budeme schopni měřit odchylky v interním monitoringu dříve, než se objeví plnohodnotná psychóza, může to znamenat posun od reaktivní k preventivní psychiatrii.

Hlasy, které přepadnou pacienty s schizofrenií, nebyly „jen příznakem“, ale mohly být vlastním šepotem, který mozek přehrál. Studie podtrhuje, že chyba byla v interpretaci — ne v původu. A tím, že se přiblížila k biologickému kořenu, otevírá naději na citlivější porozumění jedné z nejzáhadnějších forem lidské psychiky.