Mladí lidé (typicky Generace Z) tráví hodiny denně na sociálních sítích a sledují krátká videa — a podle některých vědeckých analýz se zdá, že to může mít dopad na rychlost stárnutí jejich mozku. Tento fenomén, označovaný jako brain rot, rezonuje nejen společensky, ale i ve vědecké komunitě. Přináším přehled toho, co zatím víme — a co je stále otevřenou otázkou.

Rok 2025 patří k nejplodnějším dekádám v dějinách medicíny. Podle přehledu devíti klíčových objevů, které publikoval National Geographic, vědci dosáhli průlomů v léčbě cukrovky 1. typu, onemocnění ledvin, výzkumu bolesti u žen, regeneraci tkání i prevenci rakoviny pankreatu. Tyto kroky naznačují, že některé nemoci, považované dosud za neléčitelné, se mohou stát zvládnutelnými — a možná i vymýtitelnými.

Tradičně se Parkinsonova nemoc vnímala jako choroba mozku — degenerace dopaminových buněk a hromadění toxické bílkoviny α‑synuklein. Nový výzkum ovšem ukazuje, že některé formy nemoci mohou začínat ve střevech: u pacientů se prokazatelně mění mikrobiom — a ztráta bakterií, které produkují B-vitamíny, vede ke snížené produkci ochranných metabolitů. Autoři studie, publikované v květnu 2024, navrhují potenciálně jednoduchou léčbu: doplnění vitamínů B2 (riboflavin) a B7 (biotin), které by mohly zpomalit rozvoj nemoci.

Možná jste to zažili včera večer: dojíte jogurt, dohadujete se sami se sebou, jestli kelímek opláchnout, a s lehkým pocitem zadostiučinění ho vhodíte do plastu. Někde v pozadí běží uklidňující představa, že se promění v nový kelímek nebo lavičku v parku. Jenže podle novináře Alexandera Clappa, autora knihy Waste Wars: The Wild Afterlife of Your Trash a hosta pořadu Science Friday, je realita mnohem temnější: většina našeho plastu končí v chudších zemích, kde se pálí, drtí a pomalu vrací zpátky k nám – v podobě toxických chemikálií a mikroplastů v půdě, vodě a jídle.

Každá parta má svého věčného opozdilce. Ten, kdo píše „už jsem na cestě“, zatímco ještě stojí ve sprše. Dlouho se mělo za to, že jde hlavně o neúctu nebo špatnou výchovu. Jenže nová vlna výzkumů ukazuje mnohem složitější obraz: za chronickou pozdností stojí směs osobnostních rysů, kognitivních zkreslení, vnitřních biologických hodin i neurovývojových odlišností.

Náhlá zástava srdce zabije mimo nemocnici devět z deseti lidí, přestože jednoduchý přístroj – automatizovaný externí defibrilátor – dokáže šanci na přežití během prvních minut dramaticky zvýšit. Problém je jediný: přístroj se k pacientovi často dostane pozdě. Nový pilotní projekt v USA  proto vysílá k vybraným voláním na linku 911 kromě sanitky také dron, který během několika minut spustí defibrilátor přímo k nohám volajícího.