Evropské státy nedávno veřejně představily ambiciózní plán, podle něhož by se pod hladinou Severního moře mohlo skrývat “největší poklad”, který Evropa dosud objevila — zdroj čisté energie vyrobitelné pomocí větrných farem a technologie elektrolýzy vody. Tento objev slibuje výrobu až 45 000 tun zeleného vodíku ročně. 

Z fosilního závislého světa k mořskému energetickému potenciálu

Severní moře bylo dlouho symbolem fosilních zdrojů – ropy a zemního plynu. Dnes ovšem evropské plány míří jinam: využít rozsáhlé kapacity větrné energie v pobřežních a polo-offshore oblastech a prostřednictvím elektrolytického štěpení vody vyrábět vodík, který při spotřebě nevytváří emise CO₂.

Klíčový mechanismus spočívá v tom, že elektřina z větrných elektráren pohání proces rozkladu molekul vody na kyslík a vodík — pokud je energie „zelená“, výsledný vodík je čistým palivem. Tento přístup eliminuje spaliny a může sloužit jako zásadní tahoun pro průmysl, dopravu nebo vytápění, zejména v situacích, kde přímé elektrické napájení není vhodné. 

Inovativní technologie: plovoucí větrné systémy a hybridní platformy

Jedním z technologických pilířů projektu je systém Windcatcher — plovoucí konstrukce vybavená řadou větrných turbin, působící jako vertikální „větrná stěna“, která zachycuje vítr efektivněji než izolované turbiny. Díky tomu lze maximalizovat produkci energie. 

Tato konfigurace přináší výhodu lepší stability, modulárnosti a méně náročné pokládky kabelů ke dnu moře, což snižuje investiční náklady i provozní rizika v drsné námořní oblasti.

Překážky a bariéry: od nákladů po legislativní soulad

I když vize vypadá slibně, cesta ke skutečnému fungujícímu systému není bez komplikací. Jedním z hlavních problémů je vysoká počáteční investice do infrastruktury — plovoucí základy, potrubí, elektrolyzéry a přenosové sítě jsou kapitálově náročné. 

Dále existují regulační a právní překážky: námořní právo, vlastnictví mořského dna, různé jurisdikce států u břehů a rozdílné energetické strategie v členských státech EU. Koordinace mezi státy bude zásadní, protože mořské prostory často překračují národní hranice. 

Dalším rizikem je environmentální dopad. Instalace a provoz plovoucích systémů mohou narušit mořskou faunu, migrační trasy ryb i biodiverzitu dna. Komplexní environmentální posouzení bude nezbytné, a bude muset zohlednit i hlukové a vibrační efekty technologických zařízení.

Energetická strategie a význam pro Evropu

Pokud se plány podaří realizovat, Evropa může výrazně snížit svou závislost na dovážených fosilních palivech, a získat větší suverenitu nad vlastní energií. Zelený vodík může sloužit jako zásobník energie v obdobích, kdy vítr nefouká – je to pomyslný akumulátor mořského původu. Tento efekt má význam zejména pro průmyslové klastry, těžký průmysl nebo mobilitu s delším dosahem (tratě, lodní dopravu, letectví).

Navíc může vzniknout nová průmyslová odvětví — výroba a údržba plovoucích větrných systémů, elektrolytické technologie, logistika vodíkových sítí — a s tím i nové pracovní příležitosti pro pobřežní regiony.

Co se musí stát, aby projekt uspěl

Aby se tento ambiciózní záměr stal realitou, je potřeba:

• Koordinace napříč státy: jednotné legislativní rámce, sdílené investiční standardy a harmonizace pravidel pro mořské prostory.

• Finanční podpora a pobídky: veřejné investice, dotace, záruky a partnerství mezi státy a soukromým sektorem.

• Výzkum a vývoj: optimalizace plovoucích systémů, efektivnější elektrolyzéry, materiály snášející korozivní mořské prostředí.

• Ekologická studie a monitorování: detailní analýzy dopadů na mořský ekosystém, minimalizace negativních vlivů, kompenzační opatření pro dotčené oblasti.

Rizika a kritické hlasy

Jak už u ambiciózních energetických projektů bývá, i zde existují skeptici. Někteří odborníci upozorňují, že efektivita převodu energie (od větru přes elektrolýzu až k vodíku) je zatížena energetickými ztrátami, a že při nízkém využití kapacit může výsledek být málo výhodný.

Politické rozpory mohou zpomalit rozhodování: různé státy mohou mít odlišné priority v energetice — Německo, Nizozemsko, Spojené království a další totiž čelí jiným vnitřním tlakům. Dalším bodem kritiky může být environmentální zatížení — i technologie, které slibují čistou energii, mohou mít skryté ekologické dopady, pokud nejsou navrženy citlivě.

Možný scénář budoucnosti

Pokud Evropa dokáže překonat technické, legislativní a finanční bariéry, roadmapa na příští dekády může vypadat následovně: první pilotní linky do 2030, rozšíření do 2035–2040 a plná integrace do energetické struktury do 2050. V této vizi se Severní moře stane páteří evropské zelené ekonomiky.

Představte si, že ropné plošiny dnes přebíhají do úlohy energetických hub — větrné klastrické „ostrovy“, které vyrábějí vodík, posílají ho potrubím či lodní dopravou na pevninu, kde slouží průmyslu, dopravě či vytápění.

Objev až 45 000 tun zeleného vodíku ročně pod hladinou Severního moře může být skutečně celoevropským „pokladem“ — ovšem nepokladem v tradičním smyslu, ale zdrojem energie, která by mohla změnit energetickou rovnováhu kontinentu. Ale úspěch závisí na schopnosti států spolupracovat, investovat a pečlivě chránit mořské prostředí.

Evropa stojí na křižovatce: může buď pokračovat v závislosti na fosilních impulzech, nebo využít mořské bohatství jako klíč ke vlastní zelené transformaci. V tom leží dramatická šance — a velká odpovědnost.