Okyselování oceánů se netýká jen povrchových vod, proniká do mnohem větších hloubek, než si vědci mysleli, upozornila nová studie publikovaná v časopisu Science Advances. To představuje hrozby pro další živočichy, včetně studenovodních korálů.

Nikoli lesy a deštné pralesy, ale oceány jsou největším úložištěm oxidu uhličitého (CO2). Absorbují zhruba čtvrtinu jeho ročních lidských emisí. Oceány se však zároveň vlivem rozpouštění tohoto skleníkového plynu a ztrátou pH okyselují.

Čím více ho v atmosféře je, tím více se ho dostává do vody. Dochází k chemické reakci, při níž vzniká kyselina uhličitá, a voda se okyseluje. Tento proces zrychluje spalování fosilních paliv a klimatické změny. Moře s oceány se tak postupně mění v pustinu bez života.

Okyselování ohrožuje zdraví ekosystémů a mnoha podmořských druhů, zejména korálů, měkkýšů a planktonu. Kyselost například rozpouští krunýře krabů, stejně tak ohrožuje další organismy závislé na schránkách nebo provizorních úkrytech.

Vědci před tím varují dlouhodobě, dosud však nebylo jasné, do jaké hloubky tento dnes hlavně antropogenní proces zasahuje. Odborníci ze švýcarského institutu ETH Zürich na základně počítačového modelu zjistili, že k tomu dochází i v hlubokých vodách.

Na řešení je pozdě

Model simuloval podle serveru New Scientist pohyb CO2 oceánem na základě měření podmořských proudů a dalších vzorců cirkulace. Vědci chtěli zjistit, do jaké hloubky proniklo okyselování od začátku průmyslové revoluce v roce 1800

Ve většině oceánů k němu dochází v hloubce až 1000 metrů, znepokojilo odborníky. V oblastech Atlantické meridionální cirkulace (AMOC), kde proudy přenášejí uhlík do hlubších vod, dosahuje okyselení hloubky až 1 500 metrů.

Polovina veškerého okyselení od roku 1800 nastala až po roce 1994, což odráží exponenciální nárůst emisí CO2. „Pozorovali jsme tento poměrně rychlý vývoj,“ okomentoval výzkum jeho hlavní autor Jens Daniel Müller.

Rozsah okyselování oceánů je tedy mnohem větší, než jsme si mysleli, a ohrožuje více druhů živočichů. Nebezpečí platí hlavně pro mořské šneky a motýly, spoléhající se na vápníkové ulity, a studenovodní korály.

Na snižování emisí už je pozdě. „I kdybychom byli schopni okamžitě zastavit emise CO2, stále bychom – po dobu několika stovek let – pozorovali proces okyselování oceánů ve vnitrozemí,“ upozornil Müller.