Malí, ale šikovní

To v součtu znamená, že v příštím století by se savci a pravděpodobně i ptáci mohli zhruba o 25 procent "zmenšit". Myslí si to alespoň studie Roba Rooka ze Southamptonské univerzity. Jeho výzkumný tým prošel data 15 484 volně žijících suchozemských savců a ptáků porovnávajíc patero charakteristik. Ty zhruba shrnují šanci na přežití daných druhů - jedná se o tělesnou hmotnost, tělesné rozměry, velikost habitatu daného tvora, životnost jedné generace a nakonec složení stravy.

Vědci dané druhy do výzkumu zařadily i druhy ze seznamu ohrožených zvířat dle kategorizace Mezinárodního svazu ochrany přírody, to celé s cílem určit, které druhy by mohly vymizet nejpravděpodobněji. Data přechroupali s pomocí analýzy dat a výsledkem byla právě projekce mimo jiné i toho, že největší šancí pro přežití druhů bude redukce jejich velikosti.

"Ukázali jsme, že předpokládaný úbytek savců a ptáků nebude ekologicky náhodný," řekl k práci profesor Felix Eigenbrod ze Southhamptonské university, "Spíše půjde o selektivní proces, kdy budou určité druhy odfiltrovány v závislosti na jejich vlastnostech a zranitelnosti vůči ekologické změně."

Již dnes lze některé podobné změny pozorovat na tom, jak se různým druhů v kontextu lidské civilizace daří. Velmi malí tvorové - zpěvní ptáci nebo hlodavci - například poměrně dobře přežívají i v městech. Myši a potkani naopak ve světě plném potravinových odpadků můžou očekávat růst spíše než úhyn.

Větší savci to už mají složitější. Například divoce žijící psi a kočky sice můžou platit za ekologickou pohromu (zejména to platí pro druhý zmíněný druh), evolučně vzato se ale více daří jejich domestikovaným příbuzným. Naopak největší tvorové, například sloni a kočkovité šelmy, by ve městech přežili nejspíše jenom v okamžiku, kdy by dokázali předběhnout vystřelený projektil.

Nový druh selekce

Tlak na přežívání menších tvorů samozřejmě není nikterak náhodný. Sluší se ale připomenout, že v reálu nejde o žádný inteligentní design. Menší zvířata mají jednoduše větší šanci uniknout lidské pozornosti a potřebují i méně kalorií k přežití. Také se snáze schovají. Právě tento selekční tlak (ač vyvolaný urbanizací i klimatickými změnami) tak zvýhodňuje statisticky významné zeštíhlování růstu. Čím menší zvěř je, tím lépe přežívá a množí se. V součtu mnoha generací pak dochází na výše popsanou redukci velikosti a proměnu kontextu daného habitatu.

Například i samotnou domestikaci některých druhů lze evolučně vnímat jako jakési přizpůsobení se novým podmínkám, tedy přítomnosti člověka. Opět nejde o vědomou volbu - když byli před cca 30 tisíci lety domestikováni psi, žádný panel nejsilnější vlků se nesešel, aby strategicky určil další vývoj plemene. U části vlků, kteří se vlivem náhodné genetické mutace (jako vždy u evoluce) neštítili lidí ani vůči nim nebyli agresivní, se jednoduše ukázalo jako jednodušší řešení zisku stravy pomáhat lidem v lovu. A jelikož se jim dařilo, jejich počet se začal zvyšovat - až přirozeně přečíslili původní méně "empatické" vlky a dnes jsou ve srovnání s vlky dominantním druhem.

Ona mutace se mohla objevit mnohokrát v historii bez jakéhokoliv jiného efektu - dokud neexistovali lidé, neměla by vliv. Snad mohla mít jen ten výsledek, že se "mírumilovnější" vlci přiblížili k jiným druhům než k lidem - a svou evoluční pouť skončili. Ale před 30 milénii vliv náhodou měla, a výsledek vidíme dodnes. Lze říct, že evoluci nezajímá, jak se geny budou šířit. Jde jí jenom o to, že se budou šířit dále. Někdy to znamená být větší a silnější, jindy zase menší, poddanější či flexibilnější. Dnes to znamená hlavně možnost žít přímo či nepřímo po lidském boku.

Nutno však také zmínit, že dané přizpůsobení se nebude pro řadu druhů snadné. A některé to pak bude zhola nemožné. Na každý pád tak skrze budoucí změny hrozí redukce biodiverzity, která právě zajišťuje jakousi redundanci biomů vůči katastrofám. Čím méně druhů na planetě bude, tím zranitelnější bude i celý systém života - pokud tedy zranitelnost nebude vyvažovat případná lidská pomoc třeba ve formě záchrany ohrožených druhů. Právě zvýšení ochrany mizejících druhů je ostatně finální doporučení southamptonské studie.

Studie byla publikována v Nature Communications.