Rozsáhlý fylogeografický průzkum (zjednodušeně řečeno výzkum založený na zeměpisném rozšíření různých genetických variant domácích koček) nastínil kočičí kořeny na středním východě a klíčovou roli starověkého Egypta ve vyšlechtění domácích koček do podoby, jakou známe dnes.

Pátrání po původu každého z domácích nebo hospodářských zvířat přináší určité problémy. Třeba u takových psů, nejstarších a nejvěrnějších lidských společníků, není úplně jasné, kolikrát se k člověku přidali či jak dlouho a jak intenzivně se nadále křížili s vlky. Koně se zase na první pohled zdají nepolapitelní. Ani ti největší specialisté si nedokáží představit, jak divoké koně dokázali naši předkové zaživa chytit. 

Vůbec nejzáhadnější se ale donedávna jevily kočky. Nejenže ani dnes nejsou přímo ochočené, ale navíc se často kříží se svým divokým předkem – kočkou divokou. Signál odečtený z většiny jejich genů nám tedy moc neřekne. Archeologické nálezy jsou podobně nejednoznačné.

Dlouhou dobu se mělo za to, že kočky jako první ochočili Egypťané – vždyť jim dokonce v pozdějších obdobích přiřazovali božský status a jejich mumie patří mezi časté staroegyptské nálezy. Ze staroegyptských nalezišť také tradičně pocházely nejstarší kočičí pozůstatky. Toto spojení dávalo smysl i logický. Zemědělsky založení Egypťané si koček museli cenit kvůli jejich zálusku na hlodavce, typické polní škůdce.

Jak staré je pouto mezi člověkem a kočkou?

Všechny tyto předpoklady ale rozmetal nález takřka 10 tisíc let staré kočky u lidského hrobu na ostrově Kypr. S touto kočkou z mladší doby kamenné se Egyptské zástupkyně staré "sotva" 5700 let zkrátka nemohly rovnat. Kde a kdy ale tedy odstartovalo pouto mezi kočkou a člověkem?

Jasno do celého problému vnesla až nedávná studie založená na mitochondriální DNA izolované z archeologických pozůstatků. Mitochondrie, buněčné elektrárny, nesou svůj vlastní krátký úsek dědičné informace. U savců se tato DNA dědí jen po matce, takže je na jejím základě možné dobře zrekonstruovat příbuzenské vztahy genetických linií v rámci druhu.

Navíc se za příhodných podmínek uchovává i tisíce let, takže ji lze izolovat z pohřbených kočičích kostí či egyptských mumií. Nejstarší nálezy zařazené do studie pocházely ze střední doby kamenné. Ty nejnovější ze dvacátého století.

Předchůdcem kočky domácí je podle studie s velkou dávkou jistoty kočka plavá. Tento poddruh kočky divoké dnes obývá Afriku a jihozápadní Asii. Zbylé čtyři poddruhy, roztroušené po zbytku Starého světa, jsou domácím kočkám vzdálenější.

Samotná kočka domácí se potom dělí na pět hluboce oddělených genetických linií. Původ některých z nich může spočívat v křížení s ostatními poddruhy kočky divoké. Za zmínku ovšem stojí zejména linie označovaná jako IV-A. Právě její zástupci jako první navázali na středním východě v oblasti úrodného půlměsíce spolupráci s člověkem. Odtud se, počínaje mladší dobou kamennou a vynálezem zemědělství, rozšířily do světa.

Tak trochu jiné ochočení

Neměli bychom si však představovat, že lidé kočky ochočili podobně jako jiná domácí zvířata. Tyto malé šelmy se do blízkosti pravěkých sídlišť pravděpodobně vydaly samy od sebe, a to za drobnými hlodavci parazitujícími na lidských sýpkách. První období spolupráce mezi lidmi a kočkami bychom tak mohli označit spíše za volné soužití.

Neméně důležitou roli při domestikaci kočky sehrála linie IV-C rozšířená od Egypta až do Konga. Právě kočky z této linie totiž chovali Egypťané. Zatím nemůžeme s jistotou říct, zda stavitelé pyramid kočky ochočili nezávisle na lidech ze středního východu, nebo se u nich už mírně domestikované kočky prokřížily s divokými zástupkyněmi místní genetické linie.

zdroj: Profimedia

V každém případě začali kočky jako první opravdu chovat a cíleně šlechtit. Tomu nasvědčuje i "evidence" z nástěnných maleb. Starší z nich zobrazují jen volné spojení mezi lidmi a kočkami, ty modernější klasické domácí mícy loudící pod stolem zbytky. Krotší a obecně domáčtější egyptské kočky slavily úspěch. Počínaje dobou klasického starověku se explozivně rozšířily ve východním středomoří. Od raného středověku potom i do zbytku Evropy a světa.

Doklad relativně pozdního "opravdového" ochočení poskytuje i vývoj kočičího zbarvení. Na rozdíl od jiných domestikantů začaly být kočky šlechtěny na různé estetické a reprezentativní znaky až relativně pozdě. Mourovaté zbarvení se patrně objevilo až ve středověku a běžné začalo být až v 18. století. Ta nejvýraznější plemena jsou potom zcela moderní – vesměs mají svůj počátek až v 19. století. Ani ty nejvýstavnější v sobě však divokou šelmu stále nezapřou.