Smrt považujeme za selhání, neúspěch a konec. Zatímco Darwinova teorie přírodního výběru vysvětluje, proč se u organismů vyvíjejí vlastnosti umožňující rozmnožování a přežití, skutečný význam smrti zůstává pro vědu záhadou. Nový přelomový výzkum publikovaný v časopisu Nature Communications však ukazuje, že smrt je ve skutečnosti evolučním procesem, jenž pomáhá v přežití ostatním organismům.

Narodíme se, dospíváme, stárneme a zemřeme. Každý organismus se nakonec rozloží a nepřímo poslouží jiným organismům. Tak funguje příroda. Smrt považujeme automaticky za selhání, neúspěch ve snaze přežít a příležitost pro ostatní organismy využít stavební díly těch zemřelých ve svůj prospěch.

Profesor Martin Cann z katedry biologických věd Durhamské univerzity si neustále kladl otázky o smrti, na které neměl odpovědi. Proč organismy umírají, jak umírají? A proč jejich konec vypadá tak, jak vypadá? Během hledání odpovědi našel něco, co nečekal. Něco, co může změnit z vědeckého hlediska naše vnímání smrti.

Objevil se svým týmem procesy vyvinuté tak, aby fungovaly i po smrti ve prospěch okolních organismů. Informoval o tom server Medical News.

Vědci popsali druh bakterií E. coli produkujících enzym, který po smrti rozkládá obsah jejich buněk na živiny. Mrtvé bakterie jinými slovy cíleně zaplaví okolní buňky živinami, a ty z nich profitují. Jedná se o něco jako posmrtnou podporu. 

Pomáhají příbuzným

„Obvykle si myslíme, že smrt je konec. Že poté, co něco zemře, se to prostě rozpadne, shnije a stane se pasivním cílem ostatních organismů, které chtějí živiny. Tato studie ale ukázala, že smrt není koncem biologicky naprogramovaných procesů, které v organismu probíhají. Tyto procesy pokračují i po smrti a vyvinuly se tak díky evoluci,“ uvedl Cann s tím, že tohle zjištění může mít dalekosáhlé důsledky.

Také ale upozornil, že toho stále mnoho nevíme. Jak a proč se třeba mohl vyvinout enzym fungující i po smrti? „Obvykle si myslíme, že evoluce působí na živé organismy, ne na mrtvé. Spočívá v tom,“ myslí si vědec, „že sousední buňky, které získávají živiny z mrtvých buněk, jsou pravděpodobně klonálně příbuzné s mrtvou buňkou. V tom důsledku mrtvá buňka poskytuje živiny svým příbuzným, obdobně jako zvířata často pomáhají živit mladší členy své rodinné skupiny,“ vysvětlil odborník.

„Je to jako kdyby se mrtvá surikata náhle proměnila v hromadu vařených vajec, která by mohla sníst ostatní členové její skupiny,“ popsal to metaforicky profesor Stuart West z Oxfordské univerzity, který se na studii podílel.

Její výsledky naznačují cílenost posmrtných biologických procesů podobně jako během života. Mohou být biologicky naprogramovány a podřízeny evoluci. Smrt tedy může mít biologický význam poháněný evolucí.