Od vrcholného období plátových zbrojí – tedy 15. století – už ale pár set let uplynulo a celá řada poznatků o navrhování, výrobě a bojovém využití těchto pancířů se ztratila v mlze dějin. Naštěstí se neztratily odborné publikace určené středověkým šlechticům toužícím po zdokonalení v bojových technikách.

Moderní přístroje navíc umožňují studovat všechny aspekty lidské pohybové aktivity. Bylo tak jen otázkou času, než se skupina experimentálních archeologů bojovým možnostem středověkých plátových zbrojí podívá na zoubek.

Celotělové plátové zbroje nejsou žádnou kupou plechů naházených přes sebe. Jde o precizní výrobky přesně přizpůsobené pro konkrétní majitele. Sestávají ze skládaných plátů tvrzené oceli, kožených pásků, tlusté textilní vrstvy a případných doplňků z kovových kroužků. Striktně vzato také není správné mluvit o plátové zbroji, jako by šlo o jeden typ výrobku – vybavení pro použití v bitvě, na turnaji nebo v čestném souboji jeden na jednoho se podstatně lišily.

Navzdory všeobecnému očekávání například nebyly nejtěžší a nejpropracovanější bitevní pancíře. Šance, že při válečném tažení šlechtic potká stejně zkušeného protivníka a bude mít dost času s ním svést nerušený souboj, byla zřejmě docela malá, a tak se cenila spíše univerzálnost a relativně nízká váha výbavy.

Pěkně drahá záležitost

Nejdokonalejšími kousky byla zpravidla brnění určená pro organizované souboje ve dvou lidech, například "boží soudy", nebo souboje o čest mezi šlechtici. Nikdo jiný než šlechtici si také plátové zbroje nemohl dovolit. Nešlo tak jen o bojový prostředek, ale i nedílnou část středověké kultury.

Na nejpropracovanější typ zbrojí se zaměřila skupina švýcarských výzkumníků. Ve středověku existovalo celé odvětví odborné literatury orientované na techniky boje v plátové zbroji. Tyto příručky jsou dodnes hlavním zdrojem informací pro historiky, experimentální archeology a šermíře rekonstruující dávné bojové umění.

Spolu se zachovanými exempláři potom příručky pomáhají i při fyzických rekonstrukcích dávných pancířů. Na druhou stranu, podstatná část středověké terminologie je dnes i těm nejzkušenějším historikům nesrozumitelná. Autoři příruček rovněž spoléhali na to, že čtenáři znají určité základy opancéřovaného boje a fungování zbrojí. Rekonstrukce bojů v plátové zbroji tak nejsou nic lehkého. Naštěstí ale může badatelům pomoci moderní technika.

Jak se v tom dalo vůbec dýchat?

Výzkumníci proto nelenili a navlékli zkušeného šermíře do přesné repliky brnění z poloviny patnáctého století. Svou stavbou se shodovalo i s nákresy z některých dobových publikací a zcela jistě tak odpovídalo dobovému standardu. Všechny jeho součásti vážily téměř 40 kg a dosahovaly tak téměř poloviny hmotnosti šermíře samotného. Jakkoli se to ale může zdát hodně, podobná je i váha polní výbavy moderních vojáků nebo hasičů.

Brnění musí umožňovat namáhavou tělesnou aktivitu. Nejen, že musí být použitelné v boji, ale historické prameny mluví dokonce i o šlechticích, kteří přímo v brnění posilovali. Pro posouzení toho, jak velkou zátěž pancíř působí, výzkumníci nejprve nechali šermíře chodit a běhat po běžícím pásu. Při tom měřili intenzitu výměny vzduchu v jeho plicích a potažmo energetickou spotřebu.

Při chození se spotřeba kyslíku zvyšovala o něco víc, než by odpovídalo pouhému váhovému příbytku. Celotělové brnění tak šermíře trochu omezovalo. Pro běh ovšem platil pravý opak. Šermíř v brnění spotřeboval méně kyslíku, než by odpovídalo jednoduchému příbytku na váze. Ani jeden z efektů ale nebyl nijak zásadní. Podařilo se tak prokázat, že brnění těžkou fyzickou aktivitu svého nositele nijak fatálně neznemožňuje.

Druhá část experimentu spočívala v posouzení pohybových omezení. Třebaže se na první pohled může zdát, že ocelové brnění možnosti pohybu výrazně omezuje, každý šermíř dosvědčí, že pravdou je pravý opak.

...a hýbat?

Podobně vyzněly i výsledky pokusu. Pohyb ve většině kloubů sice brnění omezovalo, ale nijak zásadně. Stejně tak i postoj v brnění byl celkem přirozený, s jedinou výjimkou – kotníku. V něm naopak obrněný šermíř prodělával výraznější pohyb než stejná osoba bez brnění. Na druhou stranu pancíř omezoval některé jiné pohyby, zejména úhel, do kterého bylo možné natáhnout paži nebo nohu.

Co naplat, jak si všiml už zmiňovaný Pietro Monte, naprosto dokonalé brnění vyrobit nelze a nějaká pohybová omezení pancíř vždy ponese. Studiem historických zdrojů se však podařilo dokázat genialitu středověkého řešení. Mechanická pohybová omezení totiž zbrojíři přenesli do těch míst, kde by výraznější odkrytí umožnilo protivníkovi zasadit smrtící ránu – například na zvednutí paže a odkrytí podpaží.

Porazit obrněného protivníka nebylo nic lehkého – mohli jste ho povalit, vyrazit mu zbraň nebo právě provést kritický úder do některého z mála nekrytých míst. Cílem zbrojířů tudíž bylo riziko zásahu do těchto míst neutralizovat.

Středověká brnění tak ze svých nositelů rozhodně nedělala zavalité nemotory. Naopak, technika boje muže proti muži v kompletní plátové zbroji byla stejně tak soubojem síly a obratnosti, jako taktiky. Existence slabých míst a náchylnost k jejich využití neobrněnými protivníky ve standardní bitvě ale zároveň dává tušit, proč brnění nakonec ze scény zmizela.