Tropický oceán ovšem skýtá nevídané krásy i v noci – a nemusí jít jen o jiskry mikroskopického planktonu. Za tmy totiž světélkuje i řada korálů. Nově navíc vyšlo najevo, že čím hlouběji korály rostou, tím zajímavější světelnou „show“ sehrávají.

Korál není jen tak obyčejnou kolonií bezobratlých živočichů. Ve skutečnosti je složeným organismem sestávajícím z koloniálních žahavců, úzce spolupracujících s fotosyntetickými prvoky obrněnkami, nazývanými ve zmíněné symbiotické spolupráci zooxantely.

Ty získávají energii ze slunečního záření a na svědomí mají právě i noční světélkování útesů, na mělčinách nabývající nejčastěji tyrkysové až zelené barvy.

Světélkující korály z oblastí o hloubce několika desítek metrů byly donedávna až trestuhodně neprozkoumané. O to větší bylo překvapení izraelských oceánologů a jejich spolupracovníků, když zjistili, že tyto druhy nejenom svítí stejně intenzivně jako jejich mělkovodní příbuzní, ale navíc v daleko širším spektru různých barev – od zelené, přes žlutou a oranžovou až po červenou.

Důležitou a dosud ne zcela zodpovězenou otázkou je účel světélkování. V mělkých vodách je odpověď o něco jasnější. Světélkující bílkoviny totiž mohou sloužit jako sluneční filtr zachycující škodlivé záření a chránící korály před poškozením. Svícení by v takovém případě bylo jen vedlejším produktem.

O dost záhadnější je ovšem role světélkujících bílkovin v hloubkách, kam škodlivé záření nezasahuje. Mohly by pomáhat se zachycováním světla o využitelných vlnových délkách, signalizovat ostatním živočichům nebo napomáhat fungování světelných čidel.

V každém případě se ale jedná o fascinující podívanou, kterou by šlo navíc využít při dálkovém vyhodnocování stavu korálových útesů.