Legenda, která přetrvala staletí

Bludičky – v angličtině známé jako Will-o’-the-wisp – patří k nejdéle přetrvávajícím záhadám přírody. Už kroniky ze 14. století popisují tajuplná světélka, která se vznášela nad bažinami, mokřady nebo hřbitovy. V různých kulturách představovala varování, ducha, někdy dokonce duši hříšníka, který nenašel klid. Lidé je často viděli jako plamínek, který pomalu tančí, mění barvu a nakonec náhle zhasne.

Po staletí se vědci i laici snažili najít rozumné vysvětlení. Objevily se teorie o fosfinu a metanu – plynech vznikajících při rozkladu organických látek, které se údajně samovolně vzněcovaly. Jenže to mělo jeden zásadní problém: metan je poměrně stabilní a k jeho zapálení je potřeba vysoká teplota nebo jiskra. Kde by se ta v chladném močálu vzala?

Nové světlo na starou záhadu

Tuto otázku si položil i tým chemiků ze Stanfordu, kteří se rozhodli fenomén otestovat v laboratoři. Při experimentech simulovali podmínky v mokřadech – tedy směs vody, vzduchu a malého množství metanu. Výsledky je překvapily. Pomocí vysokorychlostních kamer zachytili krátké záblesky, mikroskopické elektrické výboje mezi bublinkami plynu. Tyto mikrovýboje trvaly pouhé zlomky milisekundy, ale byly dost silné, aby vyvolaly malý plamen. 

Autoři vysvětlují, že když se ve vodě setká bublina metanu s bublinou vzduchu, mezi nimi může vzniknout rozdíl elektrického náboje. Když se dotknou, přeskočí mezi nimi jiskra – a ta může metan na okamžik zapálit. Tento proces se odehrává tak rychle, že ho lidské oko vnímá jako krátký záblesk světla.

Mikrovýboje jako klíč k pochopení bludiček

Výzkumníci popsali mikrovýboje jako nový fyzikální mechanismus, který může vysvětlit spontánní světelné jevy nad mokřady. Nejde o žádnou „nadpřirozenou“ energii – jen o kombinaci elektrických výbojů a přirozeného uvolňování metanu z půdy.

Výhodou této teorie je, že nepotřebuje žádný vnější zdroj tepla ani plamen. Elektrické výboje se vytvářejí samy z elektrostatického napětí, které vzniká v rozhraní vody a plynu. Vlhkost vzduchu navíc pomáhá udržovat prostředí pro vznik malých jisker.

Podle studie může tento jev také souviset s tzv. „studenými plameny“ – pomalým spalováním při nízké teplotě. Tyto procesy jsou známé z průmyslové chemie, ale v přírodě byly dosud jen těžko pozorovatelné. Mikrovýboje by tak mohly být spouštěčem právě takových studených reakcí, které pak na několik vteřin rozzáří temný vzduch nad bažinou.

Zajímavé výsledky z experimentů

• Záblesky se objevily i v čistém vzduchu, ale při přítomnosti metanu byly jasnější a častější.

• Výboje trvaly extrémně krátce – méně než tisícinu sekundy – a v sériích by mohly vytvářet dojem pomalu se pohybujícího světla.

• Během experimentu bylo zachyceno i slabé světelné záření z chemických reakcí metanu po výboji, což podporuje hypotézu o spalování.

Tyto výsledky dávají fyzikální vysvětlení i pro pozorování, kdy se světélka pohybují nebo „plují“ těsně nad povrchem země – mohlo by jít o sled mikrovýboje vznikajících v řadě míst, kde z bažiny uniká plyn.

Co zůstává záhadou

I když je tato teorie přesvědčivá, neodpovídá na všechny otázky. Některá světélka byla pozorována jako dlouhodobě svítící – což mikrovýboje sama nevysvětlí. Může tedy jít o kombinaci více jevů: elektrických výbojů, oxidace metanu a tzv. fosforescence některých organických sloučenin.

Dalším problémem je proměnlivost barvy. Zatímco většina bludiček má bělavý až modrý odstín, některé záznamy popisují zelené nebo červené světlo. To by mohlo souviset s přítomností jiných plynů, jako je fosfin nebo sirovodík, které při spalování emitují různé barvy.

Co může přinést budoucí výzkum

Vědci plánují ověřit teorii mikrovýbojů přímo v terénu. Chystají se měřit vysokofrekvenční světelné pulzy, elektrická pole a koncentraci metanu přímo v mokřadech. Chystají se také simulovat podmínky noční atmosféry s proměnlivou vlhkostí, aby zjistili, zda se efekt dá zopakovat mimo laboratoř.

Pokud se výsledky potvrdí, fenomén bludiček by se mohl stát skvělým příkladem toho, jak se folklór a věda mohou potkat – mýty, které se po staletí tradovaly, mohou mít reálný fyzikální základ. A stejně jako kdysi inspirovaly básníky a cestovatele, mohou dnes inspirovat vědce, kteří v těchto „duších bažin“ vidí mikroelektrické laboratoře přírody.

Bludičky, kdysi považované za nadpřirozené bytosti, se dnes jeví jako dokonalý příklad toho, jak může příroda oklamat naše smysly. Tajemné světlo, které tančí nad močálem, může být výsledkem drobných, téměř neviditelných elektrických výbojů. Je to připomínka, že i v těch nejtemnějších koutech planety může věda najít jiskru pravdy.