Objev se stal během plánovaných oprav stěny uvedeného kostela, postaveného ve 15. století nad městem Portimão u pobřeží Algar­ve. Při výkopech se ukázalo, že konstrukce zpod omítky uchovávala lidské ostatky, jejichž stáří sahá od 16. do 19. století. Pozdějšího termínu pohřbívání naznačuje fakt, že hroby byly součástí okolí kostela – pravděpodobně v době, kdy tradiční hřbitovy přecházely na okraje měst. Podle archeoložky Rita Dias z ERA Arqueologia bylo patrné, že „více překrývajících se chronologií naznačuje, že stejné pohřebiště bylo využíváno opakovaně během staletí“.

Doba pohřbívání uvádí, že praktika mohla skončit až po roce 1863, kdy město vybudovalo nový veřejný hřbitov – stěna ze starého kostela již zřejmě nesloužila původnímu účelu. Archeologové nyní systematicky dokumentují věk, pohlaví a zdravotní stav kosterních pozůstatků, aby zjistili, jakým sociálním skupinám tito jedinci náleželi.

Ukrytí těl ve zdi kostela není náhodné. V raném novověku bylo běžné, že okolí kostela sloužilo jako pohřebiště a hroby mohly být přimykány ke konstrukcím budovy nebo reagovat na rozvoj městského prostoru. Tato praxe umožňovala pohřbívání uvnitř městských hradeb – což je patrné i v tom, že stěna obklopovala dvůr kostela.

Samotná archeologická práce odhalila pozůstatky uvnitř zborcené zdi, přičemž původní konstrukce zřejmě využívala hrobové uložení jako součást zdiva nebo aspoň jako bližší pohřebištní prostor. Historický kontext Portugalska, města Portimão i kostela je klíčový – oblast byla během věků vystavena přístavnímu obchodu, urbanizaci i tlakům na prostor pro pohřby v křesťanské komunitě.

Zajímavý je aspekt morfologie a změny spojené se zdravím a životními podmínkami populace. Jak uvádí městská rada Portimão: „Je běžné najít kosti při stavebních pracích u kostelů, neboť ty byly dříve využívány jako hřbitovy.“ Zároveň archeologové poukazují na to, že nalezené vzorky jsou relativně homogenní v čase, což naznačuje souvislou využitelnost lokality jako pohřebiště.

Analýza skeletů by mohla doplnit dějiny regionu: odhalit epidemiologii, životní styl, migraci obyvatel, dětskou úmrtnost či příčiny smrti. Vedoucí archeologického týmu na místě, Vera Teixeira de Freitas z muzea v Portimão upozornila, že zatím nebyly nalezeny artefakty vhodné pro přesné datování každého pohřbu.

Archeologové rekonstruují scénář: kostel od 15. století obsluhoval město i okolí, dvůr kolem něj sloužil jako pohřebiště, obvyklý úsudek říká, že hroby byly v některých případech včleněny do zdiva, aby kapacitně využily prostor. Po staletích však podzemní vlhkost, pohřeby, eroze a gravitační pohyby mohly přispět k zásahu stavby – což nakonec vedlo k částečné destrukci zdi a odhalení skeletů.

Stěna kostela se zhroutila po nepříznivém počasí a rekonstrukčních pracích. Jak bylo popsáno ve zprávě města Portimão, „práce na náhradě zdi odhalily části kostí a bylo vyžádáno archeologické posouzení“. Tento detail upozorňuje na propojení běžného údržbového projektu s historickou vrstvou – věci, které by jinak zůstaly skryty.

Z vědeckého hlediska je nález hodnotný nejen kvůli počtu 12 skeletonů, ale i kvůli možnému rozšíření pohřebiště na větší oblast. Archeologové varují, že dochází k možné ‚hrobové vrstvě‘, která může zahrnovat více těl — až do dosud neodzkoumaných částí dvora kostela.

Z historického pohledu je zajímavé, že pohřbívání kolem kostela se časem změnilo. V Portugalsku, stejně jako v dalších evropských městech, staré hřbitovy často končily v 19. století kvůli hygienickým tlakům. Portimão zřídil nový hřbitov v roce 1863 – což koresponduje s extrakcí dat o pohřbech uvnitř kostela.

Význam pro širší archeologii je omezeně častý: podobných případů, kdy jsou kostelní zdi použity jako pohřebiště, není mnoho – a každý přidaný příklad rozšiřuje naše chápání využití církevních staveb ve středověku. Pomáhá doplnit obraz o městské hygieně, smrti a paměti v řádu staletí.