O smrti mozku se tradičně mluví jako o přerušení činnosti mozku typicky do několika minut od přerušení dodávek krve a kyslíku. Pokud je zbytek těla neporušený, například vlivem autonehody, je dnes už obvykle možné organismus udržovat nadále v chodu. Obyvatel své tělesné schránky ale už není doma. Mozková smrt je považována za ekvivalent běžné smrti celého organismu - čas od času ale společnost rozohní otázka toho či onoho případu, kdy dojde na odpojení mozkově mrtvého pacienta od přístrojů.

Vzhledem k tomu, že z mozkové smrti (stejně jako kterékoliv jiné smrti) se nikdo nikdy neprobudil, není vlastně stoprocentně jisté, co "prožívá". Neurověda má jasno - s vysokou pravděpodobností neprožívá mozek už nic. Ale pohled na takového pacienta mnohdy vede příbuzné ke zcela jinému emočnímu závěru.

Je možné, že nejnovější výzkum týmu Zvonimira Vrselji na Yaleově univerzitě do podobných etických dilemat časem přidá několik dalších proměnných. Jeho tým totiž úspěšně oživil buněčné funkce uvnitř mozků 32 prasat poražených o čtyři hodiny dříve. Vrselja vyvinul přístroj pro podporu umělého oběhu jménem BrainEx, který mozkovou tkáň dovede i po smrti zásobovat živinami, kyslíkem a další energií. Orgán je přitom naložen ve směsi speciálních látek, které zabraňují další degradaci, otokům a jiným jevům souvisejícím typicky s dekapitací.

Výsledek má primárně sloužit ke studiu složitých mozkových struktur - to však obvykle vyžaduje extrakci orgánu z jeho původního majitele, což bohužel není slučitelné s jeho životem. Zobrazovací metody navíc zabírají dny a týdny práce, během nichž ovšem mozek postihne rozklad...

Bez vědomí

Dosavadní metody konzervace nejsou vhodné pro studium nejmenších buněčných zákoutí. Při zmražení dochází na krystalizaci vody, alternativy mají další podobné problémy. Vědcům jde navíc o studium mozku v chodu, nikoliv statického stavu v době smrti. Vrseljova metoda je tak vlastně "jenom" variací dosavadních metod konzervace tkání vylepšenou tak, aby bylo možné studovat i jednotlivé buněčné pochody

Co více, Vrseljův tým uvnitř mozků nedetekoval žádné koordinované elektrické impulsy. Jeho BrainEx byl ostatně přímo navržen tak, aby nebylo vědomí obnoveno, i kdyby nějakým zázrakem přežilo čtyřhodinovou pauzu mezi smrtí organismu a oživením mozkového metabolismu. Elektrické impulsy jsou přitom nejlepší známka přítomnosti vědomí - oživené prasečí mozky tak rozhodně mají co do zachycení životních funkcí své limity. I z tohoto důvodu zjevně není metoda vhodná pro uplatnění na lidech.

Proč tedy může aktuální práce přesto vést k novým dilematům? Především protože přepisuje definici mozkové smrti a možností udržení chodu orgánů i mimo tělo. Rozhodně nikoli v dohledné době, ale jednou by její následovníci mohli vést k praktikám záchrany těl umírajících pacientů - existují ostatně i soukromé kliniky, které i dnes těla platících pacientů uchovávají pomocí zmrazení. Bylo by s podivem, který podobný obskurní přístup časem nepostihl i Vrseljovu konzervaci.

Neurověda mezitím naštěstí může přispět i k daleko hodnotnější aplikaci. Možnost zobrazovat a studovat velké struktury buněk ve 3D může výrazně posunout naše chápání toho, jak mozek operuje na buněčné úrovni. A to jednou může pomoct medicíně zrovna tak, jako kdyby Vrselja nyní objevil klíč k nesmrtelnosti.

Studie byla publikována v Nature.