Závažné degenerace si odborníci z NASA všimli u mladých a zdravých myší po 37 dnech strávených na ISS zejména v oblasti stehenních kostí. Na jejich koncích, hlavně pak tam, kde se spojují s kyčlí a kolenem, identifikovali velké otvory. Nejvíce tedy byly postiženy oblasti důležité pro mobilitu a nosnost.

Naproti tomu bederní páteř zůstala téměř nedotčena. To podle vědců naznačuje, že nejvíce jsou v mikrogravitaci rizikové kosti zatěžované každodenní činností v prostředí zemské gravitace. Ze studie vyplývá jedno: použijete nebo ztratíte.

Experti vyloučili vliv kosmického záření a jiných faktorů na degradaci kostí simulacemi raketových startů s hlodavci umístěnými ve stísněných klecích s omezeným pohybem. Pozorovali stejnou, leč nepatrně slabší degeneraci klíčových kostí.

Platí to také o kostech se silnými vnějšími stěnami. Ve stavu beztíže ztrácely značné množství dřeňové tkáně.

Co s tím?

Rozsah a míru úbytku kostní hmoty ve vesmíru označili odborníci za alarmující. Astronauti mohou ztratit jedno procento kostní denzity měsíčně, což je zhruba desetkrát větší rychlost než při osteoporóze. A nejhorší na tom je, že poškození může být trvalé nebo jen částečně reverzibilní.

Stehenní kosti u myších astronautů vykazovaly známky předčasné osifikace – chrupavka kostnatěla dříve, než se očekávalo. To naznačuje, že mikrogravitace nemusí jen kosti poškozovat, může kompletně narušit jejich vývoj.

Jak to řešit u astronautů na dlouhých vesmírných misích? Jelikož nejde o důsledek kosmického záření a radiace, doplňování vápníku a vitamínu D je jen omezenou pomocí. Nejsilnější možnou prevencí je cvičení.

„Běžící pásy s popruhy, které drží uživatele při zemi, nebo zařízení simulující zvedání závaží, by se mohly ukázat jako efektivnější,“ uvedla NASA. Takové možnosti nabízí ISS, bude ale potřeba je rozšířit na dlouhé lety ke vzdáleným planetám.