Individualismus, který svobodu chápe jako co nejmenší omezování společností, patří k základním kamenům západní civilizace. Od individualismu lze odvozovat rozvoj lidských práv, odluku církve od státu i důraz na nedotknutelnost osobního majetku, tedy pilíře, které definují západní hodnoty.

O to pozoruhodnější jsou možné kořeny individualismu. Podle nové studie za něj nepřímo může středověká římskokatolická církev a její boj s incestem. Tvrdí to evoluční vědec Joseph Henrich se svým týmem v novém výzkumu, který publikoval časopis Science.

Individualitu pomohla rozvíjet církev

Henrich se dlouhodobě snaží stopovat evoluční kořeny chování kultur. V popisu té západní již před lety popsal její ústřední ctnosti zkratkou WEIRD – Western, Educated, Industrialized, Rich, Democratic (západní, vzdělaný, industrializovaný, bohatý a demokratický).

Podíváme-li se na jiné světové regiony od původních předkolumbovských kultur přes rozmanité muslimské země, Afriku, Indii, Čínu až po Japonsko, rámcově lze s takovými charakteristikami souhlasit. Kde se však západní tah na individualismus vzal?

Církev ve středověku začala odmítat světit sňatky příbuzných | zdroj: Profimedia

Obvykle jsou kulturní rozmanitosti definované geografickými či ekologickými faktory. V případě Evropy a individualismu však nejspíš hrála roli "náhodná mutace" v organizovaném náboženství.

Henrich sledoval desítky psychologických faktorů napříč různými evropskými územími. Ze svých poznatků odvodil teorií, podle níž stál boj středověké církve vůči incestním partnerstvím uvnitř (i rozvětvené) rodiny za rozvojem individualismu.

Boj měl formu postupného zákazu (církví posvěceného) sňatku mezi příbuznými od sourozenců po bratrance, který probíhal v období pozdního středověku zhruba do roku 1500 našeho letopočtu.

Určitým náznakem věrohodnosti závěrů studie je skoro dokonale se překrývající mapa rozšíření římskokatolické církve vůči četnosti vdavek uvnitř rodiny. Kromě toho je podporuje vyšší korelace individualistických vlastností (třeba ochoty obětovat se pro cizí lidi) v oblastech, kde jsou méně časté vdavky uvnitř rodiny. Jmenovitě v Itálii se to ukazuje třeba na vyšší míře dárcovství krve v místech s nižší mírou incestních vztahů.

Islám je vůči incestu tolerantní | zdroj: Profimedia

Faktem je, že Henrich neobjevuje nic zásadně nového, jako spíše "mechanicky" vysvětluje historické skutečnosti. Důvody církevního boje proti podobným "manželstvím uvnitř rodiny" jsou sice de facto neznámé, ale prvním podezřelým je snaha o uchování církevního majetku.

Pokud se rodiny uzavíraly v cyklech vzájemného sezdávání do sebe, zůstal u nich uzavřený i jejich majetek. Jakmile se však tyto hrany obrousily, majetek mohl častěji skončit v církvi samotné.

Ostatní náboženství přistupovaly ke sňatkům mezi příbuznými jinak. Soudobá Persie se svým zoroastrismem přímo podporovala nejen manželství mezi příbuznými přes jedno koleno, ale dokonce i mezi sourozenci. Islám byl o něco dále a zakázal mnohoženství nad čtyři manželky.

Pravoslaví po čase začalo brojit proti incestu. Ale nikdo do takové míry, jako západní římskokatolická církev.

"Existují důkazy, podle kterých byla evropská struktura příbuznosti před vrcholným středověkem podobná společnostem ze zbytku světa," sdělil spoluautor studie Jonathan Schulz.

Jakmile však církev oslabila utužování svazků uvnitř rodin, dostaly navrch jiné vlastnosti. Zatímco dříve se ctily rodinné vlastnosti jako konformita, tradice a poslušnost, později začaly být výhodnější vlastnosti jako nezávislost, kreativita nebo spolupráce na jiném než rodinném základě. Od 16. století tak pozorujeme příchod osvícenství i rozvoj kapitalismu.

Alespoň tak zní Henrichova teorie, podle níž by se dalo tvrdit, že římskokatolická církev nám zničila tradiční rodinu. Nadsázku však stranou, jakkoliv zní teze logicky, jako obvykle v historii se špatně dokazuje nade vší pochybnost – a stejně tak se špatně budou odfiltrovávat i další vlivy.

A co knihtisk?

Individualismus lze dát do souvislosti také s knihtiskem, který šířil nekonformní ideje. Nikdo už ale nevystopuje, zda zvyšování individualismu nemělo vliv i na rozšíření Guttenbergova knihtisku – čili zdali by Guttenberg se stejným vynálezem slavil stejný úspěch, kdyby se narodil (v tehdy perském) Samarkandu.

Evoluční přístup, co možná do největší možné míry oproštěný od osobních preferencí, přesto dává na vývoj kulturních vlastností minimálně zajímavý náhled – a také možnost, jak jeho závěry dále ověřovat, vyvracet, či zkrátka studovat.

Nakonec, ani Henrich a jeho spolupracovníci netvrdí, že rodinné svazky (byť ne nutně incestní povahy) mají pro své členy jenom nevýhody. Vedou pouze k jinému uspořádání společnosti. Utužené rodiny však podle autorů s sebou rovněž nesou řadu výhod včetně jistějšího finančního zajištění.

Západ tak za svůj individualismus zřejmě jistou daň zaplatil v podobě zvýšené nejistoty, a je tak nakonec stejně logické, že "tradičnější" období dnes v něm mnoha lidem chybí.

Studie byla publikována v časopise Science.