Hned na začátek musíme konstatovat, že mise ve skutečnosti zdaleka nekončí. Ať už to s momentálně „uspaným“ modulem dopadne jakkoli (a vyhlídky jsou spíš pesimistické), samotná sonda Rosetta dále krouží kolem komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko a dále pořizuje cenná měření.

Už jen setkání sondy s kometou byl fenomenální úspěch: stačí se podívat na animovaný gif, mapující trajektorii sondy od vypuštění před deseti lety. Rosetta absolvovala hned čtyři gravitační žďuchance (tři od Země, jeden od Marsu) a teprve pak se vydala na dráhu, která ji svedla dohromady s cílem výpravy.

zdroj: ESA Cesta sondy Rosetta ke kometě 67P

Nebylo to první podobné rande v historii, ale poprvé se sonda vlísala na oběžnou dráhu komety. Zlatým hřebem se pak stal historický pokus o přistání lidmi vyrobeného tělesa přímo na kometárním povrchu. Tím tělesem je zmíněný modul Philae a k přichycení k povrchu komety měl využít speciální harpuny.

Právě harpuny ale z neznámého důvodu selhaly, stejně jako trysky, které měly modul nasměrovat k pečlivě vybranému místu přistání. Z komety, jejíž povrch byl původně odhadován na relativně hladkou „bramboru“, se totiž vyklubala členitá zmrzlá skála plná zrádných míst, kterým bylo záhodno se vyhnout.

O selhání trysek se vědělo dopředu, řídící středisko spoléhalo na harpuny. Bez jejich pomoci se Philae od povrchu komety nekontrolovaně odrazil a vzhledem k její nízké gravitaci vyletěl až do kilometrové výšky, odkud sice spadl zpátky, ale další odrazy ho nakonec posadily jednak o kilometr dál, ale především do stínu.

zdroj: ESA Finálním místem přistání se stala průrva zcela vpravo

V tu chvíli bylo vědcům z ESA jasné, že jde o každou minutu. Baterie modulu má kapacitu zhruba 60 hodin a počítalo se s jejím dobíjením pomocí solárních panelů. Ve stínu samozřejmě nic takového nepřipadá v úvahu, a proto se modul i přes nestabilní pozici rychle pustil do práce.

Pro případ nepodařeného přistání byla nachystána série základních měření a rychle se vybíjející modul tuto sérii zvládl bez chybičky. Před svým odmlčením stihl odeslat cca 80 % kýžených dat a mezi nimi i údaj, ze kterého se vyklube možná nejzásadnější objev tohoto století.

Už léta se spekulovalo o tom, že komety možná fungují jako „roznašečky života“: pokud by jejich složení obsahovalo také organické sloučeniny, mohly by v zárodečné fázi sluneční soustavy bombardovat planety látkami potřebnými k nastartování procesu, vedoucího ke vzniku života.

zdroj: Wikipedia

Tato teorie nyní získala konkrétní důkaz v podobě sloučenin, detekovaných jedním z přístrojů na palubě modulu. Získané údaje není v tuto chvíli možné ověřit dalším měřením, ale vědci jsou si poměrně jistí, že kometa (respektive její tenoučká atmosféra) obsahuje látky, které patří mezi základní stavební kameny života.

Už proto lze celou misi odfajfkovat jako fenomenální a navíc naděje na probuzení momentálně „zazimovaného“ modulu ještě zcela neumírá. Kometa samozřejmě nepřestává pospíchat ke Slunci, a pokud by nám přálo štěstí, může dojít ke scénáři, kdy zvýšená intenzita slunečního záření najde svou cestu i do prozatímního stínu.

Problémem je, že čím blíž Slunci kometa bude, tím více začne bláznit. Přecejen jde o několikakilometrový žvanec prachu a ledu a jak ho naše mateřská hvězda postupně ohřeje, spustí to v jeho nitru různé geologické procesy. Mezi ně patří i výtrysky, které mohou nebohý modul snadno odvrhnout do kosmického prostoru – bez zaklesnutých harpun se externím vlivům nemá jak bránit.

zdroj: ESA

Stejně tak se neubrání momentu, kdy teplo ze Slunce překročí snesitelnou mez a modul pozvolna uškvaří. Pokud by ale mezi současným chladem a budoucím grilováním nastalo příhodné okno, kdy na solární panely dopadne dostatek světla, řídící středisko je připraveno modul opět probudit a pokračovat ve zkoumání ledové tulačky.

Ať už to ale s momentálně vybitým Philae dopadne jakkoli, důvodů k oslavám je víc než dost: deset let stará technika dokázala něco, co mnozí považovali za nemožné. A podle dosavadních výsledků nás výrazně přiblížila pravdě o vzniku života na Zemi.