Jméno tato oblast nese po francouzském inženýru Joachimu Barrandovi, který zde v devatenáctém století prováděl výzkumy. Místní obyvatelé ovšem trilobity, "kamenné raky", znali už dřív. O jejich fascinaci těmito tvory svědčí mimo jiné celý systém lidových jmen zkamenělých druhů, který vytvořili v devatenáctém století. V kraji západně od prahy jste tak klidně mohli zaslechnout o „metlákovi“ či "lopatáči", případně "podkováčích", "krejcarových racích", nebo "obojamech". Formy na perník ve tvaru trilobitů se prodávaly dokonce i na poutích.

Přesto se některé otázky týkající se trilobitů nepodařilo zodpovědět ani po desítkách let intenzivního výzkumu. Velmi málo se například ví o jejich rozmnožování a zcela probádaný není ani životní cyklus trilobitů – například jaké měli oplození, nebo kolika různými larválními stádii procházeli. Nové světlo ale na celý problém vrhly nedávné nálezy z Amerického východního pobřeží.

Americkým paleontologům, kteří o svých objevech referovali v odborném časopisu Geology, se podařilo nalézt excelentně zachovalé jedince v blízkosti drobných kulovitých útvarů – s největší pravděpodobností jejich vajíček.

Dřívější úvahy o rozmnožování trilobitů stály na povážlivě vratkých základech. Jak píší autoři ve svém článku, některé zkamenělé asociace trilobitů – například dva jedinci v nápadné blízkosti – byly interpretovány jako záznam aktu páření.

Žádné bližší důkazy pro to ale neexistují a může klidně jít o pouhou náhodu či následek posunu těl v usazenině dlouho po smrti jedinců. Kromě toho byly některé kulovité útvary nalezené ve stejných vrstvách jako trilobiti, či daleko vzácněji v blízkosti či uvnitř těl zkamenělých jedinců, některými výzkumníky považovány za vajíčka.

U většiny z nich se ale prokázal jiný původ, přičemž některé mohly být docela prozaickými zbytky obsahu střeva. O moc průkaznější nejsou ani údajné samčí či samičí znaky trilobitů zahrnující například zárodečné kapsy samic určené k ochraně vyvíjejících se zárodků.

Zatím nejprůkaznější zkameněliny vypovídající o rozmnožování trilobitů pocházejí z lomu na severozápadě amerického státu New York. Unikátní podmínky, které v průběhu ordoviku způsobily nahrazení pevných zbytků krunýře trilobitů "kočičím zlatem" pyritem, vedly k tomu, že se zachovaly i drobné detaily jejich tělního povrchu.

Nalezené fosilie náleží druhu Triarthrus eatoni a měří necelé dva centimetry. Ještě zajímavější než samotní trilobiti jsou ale zhruba desetinu milimetru velké vejčité útvary nacházející se v blízkosti jejich hlavového krunýře. Právě umístění, ale také velikost a fakt, že se vyskytují ve skupinách po třech až devíti, dovedl výzkumníky k názoru, že se jedná o vajíčka těchto trilobitů. Alternativní vysvětlení, například že jde o zkameněliny výměšků, mikrobů, nebo organismů přisedlých na krunýři, nejsou pravděpodobná.

Zde jsou vajíčka dobře vidět | zdroj: Western Illinois University

Pokud se ale opravdu jedná o vajíčka, vyvolávají hned několik otázek. Třebaže jejich počet a velikost spadají do rozmezí typického pro členovce, na jedince této velikosti jsou poměrně malá. Navíc jsou menší než první doposud známá larvální stádia trilobitů. Trilobiti tak zřejmě procházeli ještě ranějšími stádii, která se ve fosilním záznamu nedochovala. Paleontologové pro ně mají hned několik kandidátů, teď ale přibyl další důvod taková raná stádia hledat.

Také nošení vajíček na hlavovém štítu se může zdát poněkud neobvyklé. Rozhodně ale nejde o žádnou výjimku. V této oblasti se vyvíjejí například i vajíčka "živoucích zkamenělin" ostrorepů, kteří, třebaže nejsou sesterskou linií trilobitů, přeci jen tvoří jednu z nejhlouběji oddělených linií členovců a po takřka 450 milionů let se příliš nezměnili.

Na rozdíl od jejich potomků se ale vajíčka trilobitů takřka jistě vyvíjela vně těla, třebaže mohla být překryta výběžky krunýře. Kromě toho trilobiti s velkou jistotou běžně neměli vnější pohlavní orgány, pouze póry, kterými vypouštěli své pohlavní buňky při vnějším oplození. I v tomto ohledu se jim podobají dnešní ostrorepi. Některá velká zkamenělá nahloučení trilobitů by tak mohla být pozůstatky po páření, kdy se velké množství samců snažilo oplodnit jednu samici.

Můžeme z těchto znaků u trilobitů usuzovat něco o způsobu oplození u společného předka všech členovců? S jistou opatrností ano. Pravděpodobně používal vnější oplození. O celkovém rozšíření různých typů oplození a vývoje zárodků v prvohorách ale musíme uvažovat s jistou opatrností. Vnitřní oplození či naopak celková absence péče o potomky se ve fosilním záznamu zachovávají daleko hůře než vnější oplození spojené s péčí o potomky na povrchu těla.