Úzká spolupráce paleontologa s tvůrci série trvá dodnes, i když sám Horner přiznává, že ve filmu dinosauři nikdy nevypadají úplně tak, jak by si přál. Před 22 lety filmaři podřídili filmové zábavě mnoho vědeckých faktů, které se v nejnovějším díle snaží víceméně respektovat.

Výhoda letošního blockbusteru spočívá v počtu paleontologických nálezů, které se během posledních 20 let diametrálně navýšily. Také genetika se od premiéry Jurského parku nesrovnatelně posunula.

Faktem ale zůstává, že ať už budou naše znalosti jakkoli sofistikované, naklonovat prehistorické tvory z kusu zkamenělé pryskyřice jednoduše nepůjde. Sám Horner nachází řešení jinde: v genetické modifikaci nejbližších žijících příbuzných dinosaurů, ptáků!

zdroj: tisková zpráva

Ptáci jsou mnohem lepší zásobárnou dinosauří DNA, než by se původně mohlo zdát. Stačí „pouze“ vypnout geny, měnící drápy na křídla nebo probudit k životu ty, které kódují dinosauří ocas místo toho ptačího.

Co je zatím pro vědce zůstává nevyřešenou hádankou, ve filmu může být skutečností. Filmaři dali genetickému inženýrství zcela nový rozměr a vytvořili dinosauřího křížence. Podle vědců vypadá filmový Indominus rex jako naddimenzovaný allosaurus s ptačími drápy.

Nápad, že se takový tvor dokáže podobně jako sépie přebarvovat na základě svého okolí, není tak úplně nový. Pochází totiž z původní knižní předlohy Michaela Crichtona, kde se touto vlastností pyšnil carnotosaurus.

A když už je řeč o genetice – nejenom vědci si lámou hlavu tím, jak by mohl prehistorický komár vysát krev obřímu mořskému mosasaurovi, jehož jediným kontaktem s hladinou byly občasné krátké nádechy.

Ve skutečnosti nejspíš nebyl tak obří, jako ve filmu, ale co tvůrci nezanedbali je správný počet a posazení všech jeho zubů. Na rozdíl od předchozích dílů byl kladen také větší důraz na motorické prvky jako běh, skoky a pohyby kloubů.

Film také potěší některými pozornými detaily: umírající sauropod měl nozdry umístěny správně na přední straně tlamy, ne na vrcholu hlavy, jak se dříve všeobecně předpokládalo. A oblíbenému triceratopsovi ve filmu směřují rohy dozadu, jak dokládají četné fosilie.

To zároveň neznamená, že by si filmaři nepustili fantazii na špacír. Postava doktora Wu přichází s logicky znějícím alibi: kdyby filmoví vědci cíleně nemodifikovali genetický materiál, vypadali by dinosauři ve své přirozené podobě úplně jinak.

zdroj: tisková zpráva

A tak je vlastně opět „dovoleno“ mít ve filmu naddimenzované (a neopeřené) velociraptory, kteří navzdory absenci obličejových svalů na své cvičitele sympaticky vrčí a jejich pružné digitální ocasy by musely být neseny kostmi, které skuteční ještěři postrádali.

Co se chování filmových dinosaurů týče, paleontologové nacházejí spojitosti mezi chováním dinosaurů a dnešních ptáků. Vzhledem k inteligenci některých okřídlenců by třeba výcvik raptorů nemusel být nakonec úplně nemožný, ale představa, že tito ještěři loví ve smečkách, patří mezi dnes už vyloučené hypotézy.

Vyloženě absurdní je pak uchvácení člověka ptakoještěrem a jeho vynesení do vzduchu. Pterosauři měli velice křehké kosti a spíš by jim ublížil unášený člověk, než naopak. Na rozdíl od filmového plátna navíc neměli zahnuté drápy a nelovili kořist jako dnešní dravci. Pomocí svého zobáku zcela nefilmově rybařili a chytali hmyz.

I přes pokrok v dílčích detailech tak můžeme zopakovat, že dinosauři ve skutečnosti nebyli ani zdaleka tak děsiví a neudělali by vám díru do auta, ani nezbořili dům.

Jack Horner k tomu dodává: „Tvrdit, že jurská série je realistickým zobrazením dinosauřího comebacku, je to samé jako tvrdit, že loňský Interstellar je realistický záznam toho, co by se stalo, kdybyste skočili do černé díry.“