V rámci přednášky Dawkins shrnul podstatu evolučních „závodů ve zbrojení“. Proč například stromy dosahují takové výšky? Protože chtějí mít co možná nejlepší přístup ke slunečnímu světlu, a tak investují energii do svého růstu. Docílí ovšem jen toho, že nakonec budou vysoké všechny – jinak řečeno, výsledek bude přibližně tentýž, jako by se do žádného soutěžení vůbec nepustily. Podobně to funguje třeba i v případě gepardů a gazel, tedy obecně predátorů a jejich kořisti.

S tímto bezprostředně souvisí tzv. efekt Červené královny. Pokud jste četli Alenku v kraji za zrcadlem od Lewise Carolla, nejspíš si vybavíte postavu Red Queen, v jejímž království by nepochybně nikdo z nás žít nechtěl. Celé se totiž nepřetržitě pohybuje a chce-li tedy někdo zůstat na svém místě, musí „utíkat tak rychle, jak jen dokáže“. I organismy jsou nuceny neustále utíkat, jak nejrychleji dokážou, jen aby na tom byly de facto pořád stejně (nikdo si nepolepší).

Jak Dawkins vtipně poznamenal, problém spočívá v tom, že stromy, gepardi a gazely… nemohou společně zasednout k jednacímu stolu a uzavřít nějakou dohodu o „omezení zbrojení“. My lidé toho naštěstí schopni jsme a čas od času to dokonce opravdu uděláme.

zdroj: AFO

Ještě zajímavější než vlastní přednáška byla následná diskuse, během které se probrala řada důležitých témat. Úroveň otázek z publika byla totiž až překvapivě vysoká. Jeden z dotazů se týkal experimentů J. Endlera s pavími očky. Výsledky těchto pokusů berou vítr z plachet všem, kteří tvrdí, že biologickou evoluci nikde nelze pozorovat a proto si nepochybně zaslouží, abychom se na ně podívali trochu blíže (Dawkins je podrobně rozebírá v Největší show pod sluncem).

Endler ve skleníku zřídil deset vodních nádrží, přičemž v pěti vytvořil dno z jemného písčitého štěrku a v pěti z hrubého oblázkového. Poté, co se v nich paví očka zabydlela (cca 6 měsíců) přidal predátory – do čtyř nádrží (2 x hrubý + 2 x jemný štěrk) cichlidy (Crenicichla alta), do dalších čtyř (2 x hrubý + 2 x jemný štěrk) halančíka Hartova (Rivulus hartii) a konečně poslední dvě (1 x hrubý + 1 x jemný štěrk) ponechal úplně bez predátorů.

Změny bylo možné pozorovat již po pěti měsících. Během prvního půl roku, kdy paví očka nebyla vystavena predaci, se na tělech samečků začalo objevovat více skvrn – pravděpodobně v reakci na pohlavní výběr ze strany samiček. Pak ovšem došlo k tomu, že v nádržích s cichlidami průměrný počet skvrn na rybu prudce klesl, zatímco v ostatních nádržích i nadále stoupal. Halančík Hartův je totiž „slabý“ predátor (na rozdíl od cichlid) a jeho vliv tak pohlavní výběr nepřevážil.

zdroj: Alice Chaos

Velikosti skvrn v nádržích s predátory podle očekávání odpovídala velikosti štěrku, v nádržích bez predátorů však nikoliv – jemný štěrk podporoval vznik větších skvrn, zatímco hrubý vznik menších. Jak je to možné? Pokud skvrny samečků štěrk nepřipomínají, jsou jejich nositelé nápadnější a tím pádem i přitažlivější pro samičky.

Endler ve svých experimentech pokračoval i ve volné přírodě a navíc na ně navázali další – například D. Reznick. Ten u Endlerových populací (v říčce se silnou predací a v říčce se slabou predací) po uplynutí několika let odhalil řadu dalších rozdílů: už nešlo jen o velikost a barvu skvrn samečků, ale i o pohlavní dospívání či frekvenci produkce potomstva a jeho velikost. Paví očka vystavená slabé predaci pohlavně dospívala později, měla menší počet potomků (kteří ovšem byli větší) a samečci pochopitelně byli mnohem atraktivnější.

Jiný dotaz směřoval k problematice falzifikovatelnosti (vyvrácení) evoluční teorie, kterou se zabýval už rakousko-britský filosof K. R. Popper. Dawkins byl vyzván, aby uvedl alespoň jednu věc, která by evoluční teorii falzifikovala. Nikoho asi nepřekvapí, že odpověděl citací svého oblíbeného výroku od britského biologa J. B. S. Haldanea - „nález fosilního králíka v prekambriu“.

V této souvislosti se ovšem nabízí další otázka, totiž co přesně je míněno evoluční teorií. Ani takto šokující objev by dost dobře nemohl falzifikovat kupříkladu skutečnost, že dochází k mutacím, tedy změnám genetické informace, které mohou vytvořit nějaké nové vlastnosti. Jinak řečeno, fosilní králík v prekambriu může přísně vzato falzifikovat pouze jistou „část“ evoluční teorie, ovšem jiných částí by se nijak nedotknul.

zdroj: AFO

Zamyslíme-li se nad touto problematikou hlouběji, možná dospějeme k tomu, že by bylo lepší hovořit spíš o falzifikovatelnosti hypotéz, jejichž formulaci nějaká teorie umožňuje, než přímo o falzifikaci té které teorie. Teorii jako takovou můžeme řekněme „zapomenout“, nahradit teorií novou (a lepší) či zavrhnout na základě toho, že dojde k falzifikaci většiny jejích částí.

Popperovo kritérium vědeckosti nicméně zůstává stále stejné – vědecká je taková teorie, která poskytuje nástroje ke svému vlastnímu vyvrácení (ve smyslu výše zmíněného „zapomenutí“, nahrazení, zavržení), tzn. umožňuje formulaci falzifikovatelných hypotéz. Což evoluční teorie nepochybně splňuje.

Řeč přišla i na morálku – přesněji řečeno na to, odkud bychom ji měli čerpat, pokud vynecháme možnost, že existují absolutní morální zákony stanovené nějakou nadpřirozenou bytostí. Dawkins zdůraznil, že evoluční teorie k tomuto rozhodně vhodná není: podle jeho názoru bychom se ji měli snažit pochopit mj. právě kvůli tomu, abychom věděli jak svět neřídit.

Historie lidské rasy nám potvrzuje, že morálka je s největší pravděpodobností skutečně záležitosti naší vzájemné dohody. My jsme ti, kdo určují, co bude považováno za „správné“ a co za „špatné“, přičemž naše názory se průběžně vyvíjejí a mění. Debatujeme o nich a na základě dosažených konsenzů vytváříme morální pravidla. Pakliže tedy někdo kritizuje evoluční teorii právě kvůli morálce, nezbývá než konstatovat, že neví, co činí.