Poslední dávku objevů, z nichž se velká část týká chobotnic, prezentovala skupina německých a amerických vědců v časopise Current Biology. Nejen, že výzkumníci objevili zástupce klasických chobotnic v nečekaně velkých hloubkách, ale chapadlatí měkkýši zde navíc vykazovali opravdu neobvyklé zvyky – například se důsledně starali o svá vajíčka, jejichž vývoj může ve zdejších chladných vodách trvat až několik let!

Cílem dálkového průzkumu založeného na robotické ponorce a hlubokomořských kamerách se stalo exotické prostředí podmořských plání pokrytých takzvanými manganovými peckami. Tyto geologické útvary pokrývají překvapivě rozsáhlé oblasti mořského dna. Ze všeho nejvíc připomínají brambory nebo hlávky květáku – jedná se o rozpraskané, zhruba kulovité, pecky sestávající z manganu, železa, niklu, mědi, kobaltu, hliníku a dalších, vzácnějších, kovů, jako je například titan.

Ve středu každé pecky se skrývá krystalizační jádro, nejčastěji drobné smítko nečistoty, schránka mořského prvoka nebo žraločí zub. Z toho vědci ve dvacátém století odvodili i nejpravděpodobnější způsob jejich vzniku. Kolem krystalizačního jádra se z okolní vody a sedimentu postupně srážejí vrstvy kovů, které v průběhu času utvářejí pecku. Jednotlivé útvary mohou být až miliony let staré – v řadě z nich lze například vysledovat rytmus změn mořského prostředí během dob ledových a meziledových.

Dno plné manganových pecek je tedy kvůli svému chemickému složení velmi speciálním prostředím. V průběhu času se navíc znovu a znovu vynořuje myšlenka na cílenou těžbu vzácných kovů obsažených v peckách. Průzkum těchto oblastí, jejich vývoje a reakce na změny je tedy více než žádoucí.

Poslední průzkum proběhl v blízkosti pacifického Havaje a u pobřeží Peru. Kromě exotického ekosystému sestávajícího z mořských hub rostoucích na povrchu pecek na výzkumníky vykoukly hlavně chobotnice. Ty byly zařazeny ke dvěma blíže neurčeným druhům. Jeden měl téměř průhledné tělo, druhý, zřejmě zástupce rodu Vulcanoctopus, se zase mohl chlubit dvěma řadami přísavek na každém chapadle.

Už samotná přítomnost zástupců klasických chobotnic ze skupiny Incirrina v hloubkách přesahujících čtyři kilometry badatele překvapila. Ještě zajímavější jsou ovšem zvyky těchto měkkýšů. Podobně jako jejich příbuzní z mělčích oblastí se pozorně starají o svá vajíčka, kterých mají jen okolo třiceti. Ve velmi chladné vodě o teplotě okolo 1,5 °C se navíc vyvíjejí extrémně pomalu.

Badatelé odhadují, že od nakladení k vylíhnutí může uplynout až několik let. Během nich chobotnice vyčistí okolí svého stanoviště – praskliny, spoje nebo nepravidelnosti na povrchu manganové pecky – takřka dočista.

Bez zajímavosti nejsou ani místa, kde v osmdesátých letech proběhl experiment s vytěžením manganových pecek a následným sledováním změn ekosystému. Mobilní organismy se na pozměněná místa velmi rychle vrátily.

Původní porosty hub a celý unikátní přisedlý ekosystém se zde ale neobnovil ani za desítky let. Průmyslová těžba pecek by tedy vedla, když ne k trvalým, tak alespoň velmi dlouhodobým změnám hlubokomořského prostředí.