Moře a oceány naší planety obývají už více než 400 milionů let. Za dobu své existence zažili lepší i horší časy, ale zatím se vždy dokázali z dočasného ústupu vzpamatovat a v díky nějaké evoluční novince vrátit na horní příčky potravního řetězce. Různé druhy dnešních žraloků mohou měřit od několika decimetrů k více než deseti metrům a živí se vším od velkých mořských savců po plankton.

Přesto se v nedávné minulosti žraloci ukázali jako velmi zranitelní. Vlivem bezohledného lovu se mnoho jejich druhů ocitlo nebezpečně blízko vyhubení. Přitom o nich stále víme zoufale málo. Jen těžko ale můžeme chránit něco, čemu téměř nerozumíme. Kritickou součást ochrany žraloků tak v současnosti představuje studium jejich metabolismu, zvyků a způsobu života.

Jedním z nejdůležitějších prvků životní strategie každého vodního tvora je jeho pohyblivost. Žraloci mají oproti jiným primárně vodním živočichům tu zvláštnost, že se musí pohybovat prakticky neustále.

Voda k jejich žábrám totiž proudí jen tehdy, když se hýbe celý jedinec. Tato "nepříjemnost" se zajímavým způsobem odráží na jejich dalších vlastnostech. Rozměrnější druhy mají logicky i větší požadavky na přísun kyslíku, takže si musí žábry buď zvětšit, nebo "zařadit" větší rychlost. Žábry ovšem nejde zvětšovat donekonečna.

Povrch roste se zvětšováním těla pomaleji než objem, a tak by žábry za chvíli musely pokrývat většinu těla. Tudy cesta nevede. Zvýšení minimální rychlosti pohybu s velikostí těla se žraloci prostě nevyhnou.

Rychlost pohybu vodních živočichů se ovšem ve spojitosti s mohutněním pomalu zvyšuje i bez nutnosti prohánět vodu kolem žaber. Větší a rychlejší tělo je navíc třeba zásobovat energií a větší dravci se tak musí i více ohánět při shánění potravy. Síť různých podmínek a požadavků povážlivě houstne a vyhmátnout tu pravou závislost, podle které se mění rychlost žraloků v závislosti na jejich vzrůstu, není nic lehkého.

Přesně o to se ale pokusil tým britských zoologů. Vědci nejprve vytvořili model, ve kterém zohlednili důležité metabolické rysy a požadavky žraloků. Následně ho ověřili na skupině šestadvaceti žraločích druhů, u kterých byly dříve spolehlivě zdokumentované rychlosti pohybu.

Všechno do sebe až překvapivě přesně zapadlo. S trochou mírného optimismu tak bude v budoucnu možné spolehlivě odhadnout rychlost žraloka – a podle ní třeba i to, kde konkrétní druh hledat – jen podle údajů o jeho velikosti.

S pomocí stejného modelu je navíc možné odhadnout i rychlosti již vymřelých zástupců, a to včetně druhu Carcharodon megalodon, monstrózního třetihorního dravce dorůstajícího až dvaceti metrů a vážícího téměř padesát tun. Ten si to měl v klidu valit rychlostí osmnácti kilometrů za hodinu, takže se v tomto ohledu vyrovnal i teplokrevným mořským savcům.