Jasnou hranici mezi těmi, kteří vědomím a emocemi oplývají, a těmi, kteří je nemají, ale vést nelze. Spíš než o přítomnost či nepřítomnost jednoho nebo druhého jde o míru rozvinutí.

U člověka a v nižší míře u ostatních savců a ptáků se setkáme s jasnými známkami obou fenoménů. Plazi oplývají jen jejich náznaky. Obojživelníci, ryby a většina bezobratlých potom známky vědomí a emocí nevykazují.

Alespoň takový byl donedávna mezi vědci převládající názor, který podporovala i velmi jednoduchá stavba mozku ryb a obojživelníků. Povážlivou ránu mu ovšem zasadil důmyslný experiment s dániem pruhovaným - zebřičkou, která se možná prohání i ve vašem akváriu.

Zatímco u člověka můžeme přítomnost vědomí a emocí s velkou dávkou jistoty potvrdit introspekcí či několika vhodně zvolenými otázkami, studium těchto fenoménů u ostatních organismů je mnohem komplikovanější. Zeptat se jich nemůžeme a převtělit do jejich kůže taky ne. Přítomnost vědomí a emocí u subhumánních živočichů můžeme studovat jen nepřímo, podle jasně vymezených indikátorů.

Jedním z nich jsou fyziologické změny spjaté se stresem, zejména tzv. emoční horečka. Když se pták nebo savec dostane do stresu, stoupne jeho vnitřní teplota o jeden až dva stupně. Zrychlí se mu metabolismus a ze zásob uvolní větší množství energie, ať už se nakonec rozhodne zaútočit, nebo utéct.

O něco podobného se snaží dokonce i studenokrevní plazi, kteří v takové situaci přednostně vyhledávají teplejší místa. Emoční horečka oproti tomu nebyla nikdy pozorována u ryb a obojživelníků.

Na vině ovšem může být hlavně obtížná konstrukce vhodného experimentu. Tentokrát to ale vzali britští a španělští výzkumníci od podlahy. Vyrobili dlouhé tenké akvárium, v jehož různých částech udržovali odlišnou teplotu – od 18 do 35 °C. Tři skupiny zebřiček nechali v akváriu aklimatizovat, zatímco další tři skupiny rybek opatrně vylovili a umístili i se sítí do jiné nádrže.

Jak lov, tak omezení pohybu jsou pro ryby velmi stresující, a pokud zebřičky prožívají emoce, měly by se projevit na jejich následném chování.

To se skutečně stalo. Stresované zebřičky hned po návratu vyhledaly prostředí o dva až čtyři stupně vyšší, než jejich spokojené kolegyně. Prožily si svou obdobu emoční horečky – teplejší prostředí by jim umožnilo rychlejší reakci na případnou hrozbu.

Se svou preferencí pro teplejší vodu se navíc vracely k normálu jen postupně a srovnatelného chování s nestresovanými skupinami dosáhly až po osmi hodinách. Zcela jistě tak nešlo jen o reflex nebo jednoduchý popud, který by vymizel hned s návratem k normálním podmínkám.

Výsledky experimentů dobře pasují k podobným zjištěním týkajícím se vnímání bolesti u ryb, jejich učení, schopnosti orientace či dokonce využívání nástrojů – např. kamenů k rozbití tvrdých skořápek.  I když je mozek ryb velmi jednoduchý a třeba mu úplně chybí mozková kůra, určité jeho části mají s naším mozkem srovnatelné funkce a chemismus.

Některé typicky lidské vlastnosti se tak možná alespoň v náznacích vyskytují u všech obratlovců včetně ryb.