Výzkumníci se zaměřili na archivy astronomických fotografických desek z 50. let 20. století — stovky tisícnočních snímků severní oblohy pořízených v rámci Palomar Sky Survey a dalších observatoří. Cílem bylo detailně prozkoumat bílá „blesková“ místa, jež byla dříve většinou považována za artefakty nebo chyby expozice. Nová analýza ukázala, že tyto jevy se nejevily náhodně: máme-li uvážit rozložení podle železného stínu Země, dochází k výraznému poklesu výskytu blesků právě tam, kde by měly být odrazy od slunce zakryté — což znamená, že část těchto jevů není způsobena odrazy z nízkých orbit, prachovými částicemi nebo meteorickou aktivitou.

„Mezi tím, co bylo dosud považováno za šum na snímcích, existuje skutečná populace jevů, které korelují nejen s testy jaderných zbraní, ale i s hlášeni UAP (neidentifikovaných anomálních jevů). A zmizení ve stínu Země je něco, co nemůžete jen tak ignorovat,“ říká astro-fyzikyně Beatriz Villarroel, vedoucí výzkumu.

V praxi to znamená, že alespoň třetina — tedy více než 30 % — z uvedených záblesků chybí právě v oblasti, kde by měly být odrazy z velmi vzdálených těles (např. meteorů) — v Země stínu. Tato statistická anomálie ukazuje, že klasická vysvětlení („pruhy prachu, meteory, vadné expozice“) nestačí. Vědci upozorňují, že aby byla data v pořádku, zkontrolovali více než 106 000 obrázků, použili metody publikované v časopise Publications of the Astronomical Society of the Pacific a natáhli analýzu i na publikaci v Scientific Reports.

Podrobná data ukazují, že když observatoř zaznamenala blesk mimo stín Země — tedy za podmínky přímého slunečního osvětlení části satelitu či kosmického tělesa — docházelo k významné korelaci s časy sovětských nebo amerických jaderných testů a s hlášeními UAP. I když vědci trvají na obezřetnosti a nepřekládají to automaticky na existence mimozemských lodí, připouštějí možnost, že některé výrazné záblesky mohly být způsobeny silně reflexními objekty na vysoké dráze nad Zemí.

Z historického hlediska představují tyto astronomické desky neocenitelný archiv: zachycují noc po noci snímky již předtím než existovalo mnoho satelitních systémů. Napříč dekádami byly většinou interpretovány jako „artefakty snímků“, nikoli jako důkaz o objektech. Tento výzkum ukazuje, že bychom měli přehodnotit, co ve snímcích vidíme — a co jsme dříve přehlédli jako šum. Práce naznačuje, že některé záblesky mohou být odrazy od extrémně reflexních objektů ve vysoké oběžné dráze, které dnes možná dávno zmizely nebo změnily dráhu.

Technicky vědcům došlo ke stejné struktuře jako u tzv. flash clusters — záblesky byly extrémně krátké, neobjevovaly se náhodně po celé obloze, ale shlukovaly se v časových intervalech a oblastech, které odpovídají pozicím, kde by satelit mohl být reflexní a zároveň by světlo zasáhlo snímkovací desku. Navíc rozdíl mezi oblastí v stínu a mimo stín byl statisticky významný. Samotný výzkum v PASP uvádí: „úbytek těchto záblesků v Země stínu je důkazem, že pocházejí od něčeho velmi reflexního nad orbitou“.

Otázka „co to znamená“ se tedy překládá do oblasti vesmírné bezpečnosti a orbitální dopravy: pokud existují objekty kolem Země, které pocházejí z historie nebo co jsme dříve považovali za kusy kosmického odpadu, a přitom odrážejí slunce tak silně, že jsou detekovatelné jako blesky na starých des­kách – je to signál, že oblast nízké oběžné dráhy je ještě komplexnější, než si myslíme. A pokud se navíc takové objekty objevují v souvislosti s jadernými testy či respektive s výbuchem na zemi, může to rozšířit diskusi o monitoring vysokých orbit předchozí generace.

Z pohledu astrofyziky je to rovněž pozvánka k přehodnocení starých pozorování — možná že v archívech čekají další stopy, které jsme ignorovali jako „artefakty“. Noví odborníci navrhují, aby se desky digitalizovaly a analyzovaly pomocí moderních algoritmů strojového učení — aby se vyhledaly další podobné shluky záblesků. Pokud se potvrdí, že jsou objekty z vysoké orbitální dráhy – a reflektivní – mohlo by to mít důsledky i pro budoucí misi sledování kosmického odpadu či UAP.

Kostky času, které byly pevně uloženy ve skleněných deskách polozapomenutých observatoří, teď promlouvají — a říkají, že obloha před 70 lety možná nebyla tak klidná, jak jsme si mysleli. I když ne všechno je jasné, ukazují cestu k tezi: některé záblesky, které jsme smetli ze stolu jako šum, měly svůj vlastní příběh. A pokud tomu tak je, změna našeho pohledu na noční nebe – a na to, co obíhá kolem Země – je jen otázkou času.