Brouk prskavec trumfne i Karkulku. Z žabího žaludku unikne takřka dvě hodiny po sežrání

- Příroda autor: Jan Toman

Jak nás učí pohádka o Červené Karkulce, když zvíře spolkne svou kořist, ještě nemusí mít vyhráno. Pravda, velcí dravci mají ve zvyku svou kořist před pozřením roztrhat. Po zásahu dřevorubce by tak zřejmě Karkulka nevyšla ven z vlčích útrob v původním stavu. U jiných predátorů by ale mohla mít daleko větší štěstí. Vyprávět by mohly hlavně žáby, z jejichž trávicího traktu nezřídka uniknou různé larvy, brouci, ale i malí hadi. O moc lépe na tom al nejsou ani ryby, nebo dokonce ptáci, jejichž trávicím traktem mohou beze skvrnky projít nestrávení plži. I v takovém případě by ale hrdinka dětské pohádky mohla jen tiše závidět pravému přeborníku v přežívání zdánlivě ztracených situací – brouku prskavci.

Prskavci vědí, jak přežít svou smrt

Prskavci vědí, jak přežít svou smrt,zdroj: ThinkStock

Prskavce, kteří patří mezi střevlíky, proslavila hlavně jejich unikátní obranná reakce před útoky predátorů. Zatímco ostatní živočichové nasazují tvrdé krunýře, neproniknutelné ostny nebo výstražné barvy, prskavci se spoléhají na chemickou obranu.

Odpudivou směs však nevylučují do vlastních tkání, jak je běžné u jedovatých či nestravitelných druhů. Naopak ji vystřelují přímo na protivníka. Pokud je to potřeba, ve specializované komoře během zlomku sekundy smíchají hydrochinon s peroxidem vodíku, specializovanými enzymy a dalšími látkami. Výsledkem je bouřlivá reakce, při které brouk chrstne chemickou směs o teplotě okolo 100 °C přímo na dravce.

Ani tak sofistikovaná obranná reakce ale vždy nezabere a brouk se občas stane vítanou večeří. Jedním z nejčastějších prskavčích predátorů jsou žáby. O to větší bylo překvapení japonských vědců, kteří náhodou zjistili, že po spolknutí brouka nemají žáby nic jisté.

Pozorovali, že ještě desítky minut po sklapnutí čelistí může brouk donutit žábu ke zvracení, otřepat se a odejít po svých. Samotné vyvržení nestravitelné kořisti není u žab nic zvláštního. Zarážející však byla odolnost pozřeného prskavce. Není možné, že se tito střevlíci na krátkodobý pobyt v žabím žaludku a vyvolání zvracení přímo specializovali?

Žábu opaří v jejím žaludku

S cílem prozkoumat, jestli šlo o výjimečný případ, nebo jestli prskavci dokáží odolávat žabímu pozření běžně, připravili biologové sérii experimentů. Už z dřívějších pozorování vyplynulo, že úspěšnost obranné strategie, a patrně také přežití v žabím žaludku, závisí jak na druhu prskavce, tak na druhu žáby. V tomto případě se vědci zaměřili na japonského prskavce druhu Pheropsophus jessoensis, několik příbuzných linií a dva druhy japonských ropuch.

Výsledky ukázaly, že brouci po bleskovém "slupnutí" ropuchou vypustí svou vroucí obrannou směs přímo v jejím žaludku. To vede u ropuch druhu Bufo japonicus ve více než třetině případů k okamžitému, nebo opožděnému vyvrhnutí kořisti. U druhu Bufo torrenticola byli brouci ještě úspěšnější, protože jich zvracení vyvolala více než polovina.

Nejzajímavějším poznatkem ovšem bylo, že Pheropsophus jessoensis přežije v žaludku ropuchy takřka dvě hodiny! V nejdelším zdokumentovaném případě ropucha brouka držela v trávicím traktu celých 107 minut – jen aby potom odešel po svých.

Na velikosti záleží

Vyvržení brouci byli sice obalení silnou vrstvou hlenu, v drtivé většině případů ale vyvázli prakticky bez zranění. To vše ale platilo jen v případě, že se měli jak bránit. Když vědci vyprovokovali brouky, aby si obranou směs vyplýtvali předem, byly žáby v jejich trávení daleko úspěšnější.

Kromě toho nepřekvapí, že úspěch či neúspěch obranné reakce závisel jak na velikosti brouka, a tedy objemu vroucí obranné látky, tak na velikosti žáby. Čím byl rozdíl ve velikostech výraznější, tím měla žába větší pravděpodobnost, že prskavčí obranu ustojí a kořist úspěšně stráví.

Bez zajímavosti není ani poznatek, že Pheropsophus jessoensis byl ve své obranné strategii ze všech srovnávaných prskavců nejúspěšnější. Nelze tak vyloučit, že jeho obranná směs zároveň do značné míry neutralizuje žaludeční kyseliny žab.

I u něj se ale naděje na útěk lišila podle toho, jaká ropucha jej pozřela. Větší šance měl při pozření druhem Bufo torrenticola, menší u Bufo japonicus. S druhým jmenovaným druhem se přitom v přírodě běžně setkává a je tak možné, že se na jeho kejkle tyto žáby v průběhu své evoluce výrazněji přizpůsobily. Všechny tyto hypotézy se ale stanou až předmětem dalšího výzkumu – stejně jako srovnatelné strategie jiných hmyzích i ne-hmyzích druhů.

Zdroj: Sugiura S & Sato T (2018): Successful escape of bombardier beetles from predator digestive systems. Biology letters, 14.

Tagy: hmyz zvířata a příroda věda a poznání žáby