Smrtící zákeřnice: Jak dokáží ulovit pavouka přímo v jeho síti?

- Příroda autor: Jan Toman

Není náhodou, že pavouci v tolika lidech vyvolávají úzkostné pocity. Jedná se totiž o téměř dokonalé predátory. Trpělivě vyčkávají uprostřed svých důmyslných pastí, jen aby mohli bleskově vystartovat na první kořist, která se v síti zachytí. Masivní kusadla, jedy, perfektní zrak a akrobatické schopnosti jsou už potom jen pomyslnou třešničkou na dortu jejich loveckých přizpůsobení. Přesto se v přírodě najdou tvorové, kteří se na lov těchto dravců specializují. Nemusí se přitom jednat o několikanásobně větší obratlovce. Jedněmi z nejsmrtonosnějších pavoučích predátorů jsou ploštice zákeřnice.

Stenolemus giraffa

Stenolemus giraffa,zdroj: Jean and Fred/Flickr.com

Ploštice máme obvykle spojené s rudočernými ruměnicemi pobíhajícími u pat stromů. Řada jejich zástupců je však smrtícími predátory, čemuž nasvědčuje i anglická přezdívka zákeřnic – "ploštice zabijáci!. Zákeřnice dorůstají až několikacentimetrové velikosti a často se specializují na lov jiných členovců. Pavouci ovšem patří mezi nejobtížnější kořist.

Daleko větší šanci na úspěch má i lev v širé savaně bez možnosti úkrytu. Každý dravec, který by se snažil ulovit pavouka v jeho síti, totiž narazí na řadu takřka nepřekonatelných překážek. Nejen, že mají pavouci velmi vytříbené smysly. Pravým trumfem jsou pavoučí sítě, které značně rozšiřují záběr jejich smyslů, podobně jako sítě kamer a senzorů okolo nejhlídanějších objektů. Lov na pavouka se tak blíží loupežím ze špionážních thrillerů.

Zákeřnice postupují krok za krokem, na vlákna našlapují zlehka a mezi jednotlivými kroky uběhne až několik minut. Když je třeba nějaké vlákno přestřihnout, postupují jako ostřílení profesionálové. Dva rozstřižené konce chytnou a pouští je jen pomalu, aby nevyvolaly zbytečný poplach. Stejně tak nezdráhají využít ve svůj prospěch příhodné podmínky prostředí. I tak se ale nakonec nezřídka samy stávají kořistí.

Naše nejnovější poznatky o lovcích pavouků pocházejí z experimentů australského biologa Fernanda Soleye. Ten v přírodě odchytil několik zákeřnic druhu Stenolemus giraffa, které jsou známé svou specializací na lov pavouků uvnitř sítí.

Svým svěřenkyním následně nachystal experimentální hřiště. S pomocí pavouků třesavek velkých, které se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, vytvořil v dřevěném rámu zjednodušenou síť. Tu následně vložil do okna mezi dvěma komůrkami a na vlákna samotná zaměřil kameru spolu s laserovým vibrometrem – zařízením určeným k měření vibrací vláken.

Do první komůrky umístil pavouka uzavřeného v malé baňce, do druhé volnou zákeřnici. Lov mohl začít.

Přirozené sítě nebylo možné použít ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsou příliš složité a každé má jiný počet propojení, takže by nebylo lehké srovnávat vibrace jednotlivých zákeřnicí přestřižených vláken a potažmo její utajení. Uprostřed nich ale navíc normálně sedí pavouk, který sám způsobuje mírné chvění sítě. Kromě toho lze namítnout, že třesavky nejsou primární kořistí druhu Stenolemus giraffa. Jak se ale ukázalo, zákeřnice se k umělým sítím chovaly se stejnou profesionalitou, jako k těm v přírodě, a nevadil jim ani nezvyklý druh kořisti.

Zákeřnice k vláknům přistupovaly velmi opatrně. Aniž by se jich dotkly nohou nebo jinou částí těla, nejdřív je "očichaly" svými tykadly. Teprve potom se rozhodly, jestli se do riskantního podniku vůbec pustí. V případě kladného rozhodnutí na vlákno velmi zlehka našláply a dále s ním manipulovaly – buď na síť vylezly, nebo vlákno přetrhly. Samotné našlápnutí bylo tak nenápadné, že jej nezaznamenal ani citlivý měřič vibrací.

"Přestřihávání" vláken potom bylo nápadné podle toho, jak zákeřnice postupovaly. Když zvolily agresivnější taktiku a vlákno v devadesátistupňovém úhlu "překroutily", vibrace pavučiny dosáhly značně vysokých hodnot. Rozhodně byly vyšší, než když výzkumník vlákno přerušil přiblížením horkého drátu.

V naprosté většině případů ale postupovaly zákeřnice obezřetně. Vlákno pomalu natahovaly mezi dvěma nohama, dokud neprasklo. Vibrace utlumily a dva konce držely ještě několik minut, než je pomalu pustily. Vibrace byly v tomto případě velmi nízké, takže by pavouk v přirozeném prostředí zřejmě neměl vůbec šanci útočníka zaznamenat.

Zákeřnice se v případě opatrného postupu prozradily jen tehdy, když jim jeden konec vlákna vyklouzl. Potom byly vibrace zhruba stejné, jako když vlákno nažhaveným drátem přerušil výzkumník. Obecně lze říct, že snížení vibrací ze strany zákeřnic se ve všech případech projevilo hlavně u hodně napjatých vláken, jejichž prasknutí může rozechvět celou síť.

Stenolemus giraffa navíc přednostně útočila za podmínek, které jí při lovu mohly pomoct. Když experimentátor přidal k první komoře větrák a nechal vlákna rozechvívat větrem, zákeřnice se pro lov rozhodovaly častěji a postupovaly rychleji. Není se čemu divit – chvění vláken vyvolané větrem do značné míry maskovalo útok ploštice.

Stenolemus giraffa by tak se svým uměním proniknout senzorovými poli pavouka klidně mohla hrát ve filmu Mission Impossible. Stejně jako tajní agenti, ani ona ale není úplně bezchybná. V přírodě často padne za oběť pavoukovi, kterého chtěla sama ulovit. To se stává zejména v případě, kdy jí konec přestřiženého vlákna vyklouzne a ona se tak odhalí. V každém případě je ale jedním z nejsofistikovanějších protivníků australských pavouků.

Tagy: hmyz zvířata a příroda věda a poznání

Zdroje: Vlastní