Pohlavní styk s jedincem stejného pohlaví má většina z nás tendenci považovat za cosi zvláštního, nebo nepřirozeného. Biologické výzkumy však ukazují, že aspoň občas podobné chování provozuje více než 1500 vzájemně nepříbuzných zvířecích druhů.

Kdyby dosáhla podobného rozšíření nějaká jiná vlastnost, jako například teritorialita nebo létání, patrně bychom uvažovali v tom smyslu, že tuto vlastnost zdědili její nositelé od svého společného předka. Nastal snad čas začít považovat předka všech mnohobuněčných živočichů za „bisexuála“?

Evoluce a sex

Tuto na první pohled provokativní myšlenku nedávna zmínila skupina amerických vědců. Hned na úvod bychom ale hypotézu měli uvést na pravou míru. Vzhledem k tomu, že zvažujeme tak různorodé organismy, jako jsou mořské houby, korýši, hmyz, nebo obratlovci, nedává velký smysl používat k popisu jejich sexuálních zvyků lidskou terminologii.

Stejně, jako nemůžeme kudlanku požírající při pohlavním styku hlavu svého partnera soudit za vraždu, nedává velký smysl pohlavní buňky korálů vyhledávající stejný typ buněk označovat za gaye.

Rovněž nevidíme do hlavy příslušných zvířat a můžeme se jen domnívat, proč partnery stejného pohlaví vyhledávají. Lepší je proto odhlédnout od motivací a zvířecí jedince rozdělovat prostě na takové, kteří provádí sexuální aktivity pouze se zástupci stejného či opačného pohlaví, a na takové, kteří provozují pohlavní aktivity více méně nevýběrově.   

Tučňáci-gayové | zdroj: Profimedia

Z evolučního hlediska je zásadní otázkou, proč se někteří jedinci do sexuálních aktivit, které nevedou k produkci potomstva, vůbec pouští.

Náklady rozmnožování

Už od Darwinových dob panuje přesvědčení, že procesy spojené s rozmnožováním jsou velmi nákladné. Výroba pohlavních buněk, hledání příhodných partnerů, námluvy či souboje představují pouze několik málo položek na dlouhém seznamu, jehož cenu musí jedinci při rozmnožování zaplatit.

Cena vyjádřená ve zdrojích, energii a riziku, kterému se zvířata vystavují, by měla spolehlivě vést k vymizení těch jedinců, kteří se rozmnožují neefektivně – například se zaměřují na zástupce stejného pohlaví.

Jediná role, kterou by podobné aktivity mohly z evolučního hlediska hrát, je role odvozená.

Pokud by se kupříkladu určití jedinci vydávali za samice a vyhledávali styky se zástupci stejného pohlaví pouze proto, aby pronikli do blízkosti samic, mohly by sexuální aktivity samců se samci představovat mazanou strategii slabších jedinců na vlastní rozmnožení.

Alternativně by určité populace mohly vyřazovat jedince neprojevující zájem o druhé pohlaví coby pomocníky při péči o příbuzná mláďata. V neposlední řadě by potom někteří jedinci mohli sexuálními aktivitami druhým platit, nebo projevovat podřízenost či nadřízenost.

Všechny tyto hypotézy (a mnoho dalších) však mají společné, že pohlavní aktivity s jedinci stejného pohlaví považují za něco odvozeného – speciální přizpůsobení, které vzniklo za určitých pevně daných podmínek. Opravdu tomu tak ale je?

Autoři nového článku v odborném časopisu Nature Ecology & Evolution oponují, že jsme se při svém výzkumu možná příliš zaměřovali na složitá zvířata se sofistikovanými pohlavními zvyky. Většina druhů totiž nemusí být tak vybíravá a občasný sexuální kontakt se zástupci stejného pohlaví množství jimi zanechaných potomků prakticky nesnižuje.

Bisexualita neškodí

Rozšíření pohlavních aktivit, které nevedou k produkci potomstva – například se samicemi mimo jejich plodné období, zástupci jiných druhů, mrtvými těly, neživými objekty či sama sebou – naznačuje, že to s nákladností pohlavních procesů nemusí být zase tak žhavé. Také různé výzkumy indikují, že zejména mezi jednoduššími živočichy, kteří provozují pohlavní proces často, nepřináší výhradní zaměření na jedince opačného pohlaví z hlediska zdatnosti velkou výhodu.

K udržení různých forem exotického pohlavního chování tak možná není třeba, aby přinášely zásadní evoluční výhody. Tlak ze strany přirozeného výběru na exkluzivní vyhledávání jedinců opačného pohlaví pouze není tak silný, aby genové varianty kódující jiné typy pohlavního chování vytlačil.

Nový přístup k pohlavním procesům vede k odlišným očekáváním. Pokud mnohobuněční živočichové příliš nerozlišují mezi jedinci stejného a opačného pohlaví, nemusíme pro občasné sexuální aktivity s jedinci stejného pohlaví vymýšlet složitá vysvětlení.

Je to vlastně norma, v jejímž světle si zaslouží speciální vysvětlení až výhradní zaměření na jedince jednoho, nebo druhého pohlaví.

Příliš úzký vkus na partnery navíc nemusí z evolučního hlediska představovat ideální strategii. Jedinci, kteří by mu podléhali, za řady okolností nemusí nalézt vhodný protějšek a skončí zcela bez potomků. Určitý rozptyl v tom, koho nebo co ještě zástupci živočichů považují za vhodný sexuální objekt, proto není na škodu.

Jedinec, který bude provozovat pohlavní aktivity se samci i samicemi, zanechá více potomků než takový, který si partnera nikdy nevybere. Rozptyl či zaměření se přitom mezi jedinci mohou lišit.

Shrnuto

Výchozím stavem mezi živočichy patrně není úzké zaměření na dokonale vyprofilované jedince opačného pohlaví, ale spíše širší vkus zahrnující různé cíle. Otázkou zůstává, proč k podobnému závěru dospěli biologové až dnes.

Nelze vyloučit, že zatím stál stejný faktor, který zabránil formulovat evoluční teorii dříve než v polovině 19. století.

V přírodě totiž máme tendenci zdůrazňovat ty prvky, které odpovídají společenskému prostředí, ze kterého pocházíme, a upozaďovat ostatní. Přirozeného výběru mezi organismy si proto mohli výzkumníci všimnout teprve v moderní anglické tržní společnosti plné neustále soupeřících firem a podniků.

Přirozenost a široké zastoupení různých forem sexuálního chování, které nevedou k rozmnožování, zase mohla vědcům unikat proto, že byly v naší společnosti donedávna považovány za nepřijatelné, nebo přinejlepším nežádoucí.

Zdroj: Monk JD, Giglio E, Kamath A, Lambert MR & McDonough CE (2019): An alternative hypothesis for the evolution of same-sex sexual behaviour in animals. Nature ecology & evolution, online.