Co vám v Jurském parku o dinosaurech neřekli

- Příroda autor: Karolína Lajblová

S úsvitem kinematografie můžeme datovat i první krůčky pravěkých stvoření po stříbrném plátně. Po celé století napomáhal film a později i televize tomu, aby se dinosauři mohli znovu procházet po Zemi. Dnes jsme plně zásobováni aspekty jejich vzhledu či chování, ale problémem zůstává, že většina těchto výkladů je mylná.

Spielbergův hit nastolil novou éru filmových triků a nastartoval dinománii

Spielbergův hit nastolil novou éru filmových triků a nastartoval dinománii,zdroj: Archiv

Už od dob Gertie, věčně hladového brontosaura z černobílých animovaných kraťasů z let 1914–1921, až po dnešní počítačové animace ve 3D, diváci vždy předpokládali, že to co je jim na plátně předkládáno, jsou věrohodná fakta. Již v roce 1922 mystifikoval Sir Arthur Conan Doyle celou tehdejší společnost upoutávkou na připravovanou adaptaci svého románu Ztracený svět z dílny tvůrce filmových efektů Willise O'Briena.

Podle dnešních měřítek vypadá jeho stop motion animace dosti neohrabaně a na první pohled falešně, ale vidět přeci znamená věřit. Tomu, že se jedná o skutečné žijící tvory, uvěřili všichni.

Od O'Brienových časů se toho příliš nezměnilo. Moderní triky jsou mnohem sofistikovanější, ale za cíl mají stále stejnou věc, donutit nás uvěřit. V případě filmů a seriálů o dinosaurech se filmaři po nedostatečné konzultaci s odborníky dopouštějí často vědeckých nepřesností a omylů, ale především mají v zájmu dramatičtějšího děje tendenci přehánět.

V roce 1993 vznikl trikově přelomový snímek Jurský park. Dokázal změnit dosavadní vnímání dinosaurů a zpopularizovat tento fenomén po celém světě. Nejenom autor předlohy Michael Crichton, ale i sám režisér Steven Spielberg se však dopustili spousty zbytečných vědeckých nepřesností.

Jurský park

Co asi většina diváků Jurského parku netuší je v první řadě fakt, že většina dinosaurů pocházela až z pozdějšího období křídy. Tyrannosaurus i Triceratops se například objevují až téměř 80 milionů let po konci jurského období, což je dokonce delší doba, než která dělí tyto dinosaury od současnosti!

Také Velociraptor, Gallimimus a Parasaurolophus žili až v pozdější křídě. Skuteční jurští dinosauři ve filmu jsou pouze Dilophosaurus a Brachiosaurus.

U velociraptorů filmaři improvizovali ještě o něco více. Tito teropodi byli oproti filmovým, abnormálně bystrým a vysokým dravcům, velcí asi jako dnešní krůta. A co se týče jejich inteligence, mozky měli sice rozvinutější než ostatní, podobně velcí dinosauři, ale tento fakt měl vliv spíše na posílení jejich smyslů, nikoli inteligence.

Oproti moderním savcům byli vlastně dinosauři obecně trochu troubové. V současnosti je navíc známo, že velociraptoři byli okřídlení, což se ale v době vzniku filmu ještě nevědělo.

Jurský park

I přes všechny pokroky v paleontologii a využívání moderních zobrazovacích metod při zkoumání pigmentace a dalších fosilních detailů máme stále jen mlhavou představu o tom, jakou barvu většina dinosaurů měla. Hravé animované filmy byly možná historické realitě nejblíže.

Vědci se dříve domnívali, že dinosauři byli šedí či zelení kvůli maskování v prostředí. Po nálezech okřídlených druhů se zjistilo, že tyto formy byly pravděpodobně mnohem pigmentovanější, a někteří z nich měli dokonce i chocholku, přesně jako ptáci. Vše naznačuje tomu, že dinosauři byli více opeření než kožovití, včetně velociraptorů.

Stále více jsou také vědci bezradní ohledně zvuků, které dinosauři mohli vydávat. Pravdou je, že nemají nejmenší tušení, jak dinosauři vlastně ve skutečnosti „zněli“. Někteří se dokonce domnívají, že vůbec žádné zvuky nevydávali. Jisté je ovšem to, že určitě nezněli jako v Jurském parku.

Například zvuky, kterými na sebe raptoři ve filmu „štěkají“, namíchal zvukař Gary Rydstrom ze záznamu želvího páření. Další výzkum na velmi dobře zachovalé lebce parasaurolopha ukázal, že byli možná schopni vydávat zvuky podobné nízkým tónům pozounu.

Jurský park

Filmové zpodobnění tyranosaura je také v mnoha aspektech nešťastné. Jeho drobné přední končentiny byly po mnoho let cílem nesčetných vtipů a narážek, přesto se svými zdánlivě legračními packami dokázal udržet až 180 kilogramů a nejspíš mu byly nápomocné u přichycování kořisti či přidržování samice během páření.

Vyloženě nesmyslné je tvrzení, že tyranosaurus nevnímal stojící předměty: Obří dravec viděl podobně jako dnešní ptáci všechny nehybné objekty a jejich organickou povahu snadno rozlišil skvělým čichem Podle většiny biomechanických studií by zároveň nebyl schopen rychlejšího pohybu – určitě ne více než 16 km/h, což rozhodně neodpovídá rychlosti auta ujíždějícího padesátkou.

Také o brachiosaurovi jste možná měli zkreslené představy. V Jurském parku měl tento obr proporcionálně příliš velkou hlavu a jeho známé vzepětí na zadních je u tak vysoko čnějících dinosaurů s obrovským tlakem na cévní systém nepředstavitelné.

Svou potravu ve filmu následně přežvykuje, přičemž k takovému způsobu zpracování potravy neměl přizpůsobené čelisti ani zuby – čelisti se prakticky pohybovaly jen nahoru a dolů.

Podobná zajímavost se týká i dalšího slavného sauropoda. V Cestě do pravěku Karla Zemana z roku 1955 je brontosaurus zobrazován jako ve vodě se pohybující živočich. Dřívější vědci v nich totiž viděli obratlovce příliš těžké pro pohyb na suché zemi.

Dnes již víme, že adaptaci sauropodů pro pohyb na suchu dokládají i suchozemské stopy. Kdyby totiž brontosauři skutečně plavali nebo kráčeli po dně ponoření až po hlavu, tlak vody by jim způsobil kolaps plic a dalších životně důležitých orgánů.

Cesta do pravěku

Dobře na tom není ani nejoblíbenější dinosaurus vůbec, triceratops. Hromádky trusu, které po sobě zanechával v Jurském parku, by se svou výškou těžko dokázal nashromáždit, zvláště pokud by se potvrdila teorie, že tento oblíbenec vlastně nikdy neexistoval, neboť se celou dobu jednalo o dospívajícího torosaura.

A konečně otázka z nejdůležitějších: Dokázali by vůbec vědci přivést dinosaury opět k životu, jako je to popisováno na filmovém plátně? Odpověď je prozaická: nedokázali, a to hned z několika důvodů. Základem klonovacího procesu je neporušená dinosauří DNA.

Zkamenělá pryskyřice neboli jantar šroubovici zafixovat dokáže, ale ta postupem času degraduje. Po několika milionech let by měla DNA nenávratné mezery, které nemáme jak nahradit – improvizovat v genetickém kódu zatím nikdo nedokáže. V Jurském parku se k doplnění použila žabí DNA, což je z vědeckého hlediska holý nesmysl.

Dalším problémem by byla samotná extrakce DNA. Šroubovice by totiž byla pravděpodobně kontaminována genetickým materiálem prehistorického hmyzu, který dinosauří krev vysál. Finálním oříškem zůstává sestavení genomu do chromozomů a jejich následné vložení do kompatibilního a neporušeného vejce, které by muselo být nejlépe stejného dinosauřího druhu. Kde takové vzít?

Celá pohádka by navíc musela být završena vylíhnutím samotného jedince, a jeho udržením při životě v podmínkách, které se za 65 milionů let dramaticky změnily.

Archiv

Dinosauři tedy vyhynuli jednou pro vždy a neexistuje způsob, jak je vrátit zpět. Můžeme být vlastně nakonec rádi za všechny dinosauří filmy, snažící se skloubit tvůrčí sci-fi a seriózní vědu do jednoho oslňujícího a fantaskního světa – a nad jejich přeháněním prostě občas přimhouřit oči.

Tagy: dinosauři Jurský park chyby ve filmech Triceratops Velociraptor Karel Zeman

Zdroje: Vlastní