V jednoduchém, ale pečlivě kontrolovaném experimentu účastníci pomalu přibližovali prsty k mělkému loži s jemným granulátem, v němž byl ukryt malý objekt. Úloha: říct, zda tam „něco je“ – ještě předtím, než prst písek reálně rozhrnul. Podle autorského souhrnu se lidé trefovali nad náhodu a v nejlepší konfiguraci dosahovali ~71% přesnosti ve vzdálenosti zhruba 7 centimetrů od objektu (mediánová hodnota byla menší, ~2,7 cm), což implikuje měřitelný „před-kontaktní“ signál, který mozek dokáže využít. Institucionální zpráva zároveň uvádí, že „remote touch“ u lidí je pravděpodobně citlivější, než se čekalo, a vykazuje analogie s potravním chováním brodivých ptáků, kteří čtou jemné změny v sedimentech nad kořistí.

Jak by to mohlo fungovat: několik fyzik a „mini-hintů“ pro nervy

Autoři i komentující vědci nabízejí několik (nejspíš kombinovaných) mechanizmů, které by mohly „vzdálený dotek“ vysvětlit:

• Mikropohyby média (písek, prach, textilie): Přiblížení ruky může přes proudění vzduchu a elektrostatické jevy vyvolat jemné přeskupení zrn nad překážkou; tyto nepatrné změny se dotknou chloupků, kůže nebo mechanoreceptorů ještě před tvrdým kontaktem. Na podobném principu jsou stavěny modely „granulárního dálkového doteku“ u bahňáků (sandpipers), kteří cítí v sedimentech kořist skrz jemné variace tlaku a pohybu zrn

• Elektrostatické pole a ochlupení kůže: Známé fyzikální jevy ukazují, že jemné chloupky mohou v nízkofrekvenčních elektrických polích detekovat drobné síly (u hmyzu je to dobře doloženo – čmeláci vnímají elektrostatické pole květů jako signál přistání) a u člověka byly experimentálně popsány pohyby chloupků v elektrickém poli, které by teoreticky mohly sloužit jako před-kontaktní hmatová indikace The Guardian – čmeláci a elektrostatika | analýza pohybu lidských chloupků v ELF poli.

• Vzduchová „mezivrstva“ a taktilní vlny: I těsně před kontaktem vznikají ve vrstvičce vzduchu mezi prstem a povrchem mikrofluktuace tlaku. U vysoce citlivých receptorů (Meissnerova tělíska, vlasové folikuly) mohou tyto fluktuace vytvářet slabý, ale využitelný signál.

Důležitá poznámka: zatím nejde o „magnetický“ smysl ani sci-fi elektroreceptory typu žraloků. Podle dosavadních dat jde spíš o rozšíření hmatové citlivosti – kombinaci mechanických a elektrostatických nápověd, které naše nervová soustava dokáže vyhodnocovat dřív, než se kůže dotkne podkladu IFLScience.

Proč na tom záleží: od archeologie po roboty

Pokud se „remote touch“ v dalších studiích potvrdí a přesněji kvantifikuje, dopady mohou být překvapivě široké:

• Archeologie, záchranné práce, pyrotechnika: Trénovaná citlivost prstů by mohla pomáhat rozlišovat dutiny či skryté předměty pod tenkou vrstvou suti nebo písku, ještě před mechanickým kontaktem – tedy bezpečněji a kontrolovaněji Queen Mary University of London.

• Haptika a robotika: Už dnes se vyvíjejí „tele-perception“ povrchy a elektronická kůže, které se snaží předvídat kontakt a včas upravit sílu úchopu. Poznatky o lidském „před-kontaktním“ hmatu by mohly zlepšit bionické protézy i robotické ruce – aby při manipulaci s křehkými objekty méně chybovaly přehled „multi

• Design pracovišť a rozhraní: Pokud část lidí dokáže využívat tento signál výrazně lépe, otevírá se prostor pro trénink a ergonomii – třeba v chirurgii (před-kontaktní orientace nástroje), v mini-montáži nebo při práci pod mikroskopem.

Co říkají čísla (a jejich limity)

IFLScience cituje autory s tím, že „lidské výsledky potvrzují detekci se 70,7% přesností na vzdálenost 6,9 cm, přičemž medián byl 2,7 cm“ – to ukazuje, že schopnost je reálná, ale křehká a může být výrazně individuální. Podmínky jako vlhkost, druh zrn, rychlost přiblížení, elektrostatický náboj a proudění vzduchu budou hrát velkou roli; pro robustní závěry je nutná celá série replikací s kontrolou těchto proměnných IFLScience. Institucionální shrnutí zdůrazňuje, že jde o první důkaz „remote touch“ u lidí, nikoli o finální učebnicový fakt – a vyzývá k dalšímu výzkumu Queen Mary University of London.

Jak to souvisí s „více než pěti“ lidskými smysly

Ve škole jsme se učili pět smyslů, ale neurověda dlouho ví, že repertoár je širší: propriocepce (vnímání polohy těla), nocicepce (bolest), termocepce, interocepce (vnitřní tělesné signály). „Sedmý smysl“ je tedy spíš publicistická zkratka pro nově popsanou submodalitu hmatu – schopnost využít před-kontaktní fyzikální signály a přetavit je do vědomého nebo podvědomého odhadu přítomnosti objektu. Terminologicky to nepřepisuje učebnice, ale přináší důležitou korekci: hmat není jen kontakt, je to škála stavů před kontaktem, při něm i po něm (doznívání vibrací). A přesně to by měl nový výzkum pomoci zmapovat IFLScience.

Skeptické otázky, které je fér položit

• Replikace a „publication bias“: Potřebujeme nezávislé týmy a předregistrované protokoly; první mediálně atraktivní studie bývají citlivé na nastavení parametrů.

• Ekologická validita: Jak daleko se efekt udrží mimo laboratorní klid – venku, ve větru, s jiným materiálem, u jiných tvarů a velikostí?

• Individuální rozdíly a trénink: Je „sedmý smysl“ vrozený, nebo lze citlivost systematicky zlepšovat (např. hudebníci a chirurgové mívají v jiných hmatových úlohách navrch)?

• Mechanismus: Do jaké míry přispívá elektrostatika (vlasy/ochlupení) vs. čisté mechanické mikroznaky z granulárního média? Experimenty s kontrolou vlhkosti, ionizací vzduchu a oholené vs. neoholené kůži by mohly proporce rozklíčovat analýza pohybu chloupků v ELF poli.

Proč nás to fascinuje: mozek jako integrátor „neviditelných nápověd“

Nejzajímavější na příběhu „remote touch“ je připomínka, že mozek neustále slučuje drobné nápovědy – šum z více smyslů a submodalit – do ucelené predikce. Vizuální mikrosignály, zvuk zrnek, sotva slyšitelné šustění, proudění vzduchu, elektrostatické „brnění“ chloupků… to vše se může slévat do jedné odpovědi: „tady něco je“. Lidská ruka je přitom mimořádně citlivý senzor – a pokud se naučíme její před-kontaktní režim lépe využívat, může to změnit způsob, jak navrhujeme robotické grippery, bionické protézy i haptiku pro virtuální a rozšířenou realitu multi-receptor tele-perception „skin“ 

Zatím nemluvíme o „telegenezi“ ani o detektoru kovu v prstech. Spíš o citlivé předzvěsti kontaktu, která dává smysl z hlediska fyziky i evoluce (bahňáci jsou krásná analogie) – a kterou jsme u lidí dlouho přehlíželi. Potvrzené parametry (vzdálenost v řádu centimetrů, výkon nad náhodu) jsou skromné, ale prakticky využitelné. Teď je na řadě pečlivá replikační věda, rozkrytí mechanismu a aplikace. Až příště sáhnete do krabice s polystyrenem a „budete tušit“, kde je ukrytý předmět, možná právě pracuje váš „sedmý smysl“ – dílek mozaiky, který posouvá definici lidského hmatu o krok blíž realitě