Jasnovidec budoucnost nevidí, to si s ním hraje paměť

Déjá vu ve francouzštině znamená již viděno. Je to psychologický jev, kdy má člověk z určité události pocit, že už ji někdy zažil či viděl.

Tento pojem poprvé použil francouzský psycholog Émile Boirac v roce 1876. Zpopularizoval jej v knize Budoucnost psychologických věd (L'Avenir des sciences psychiques) v roce 1917.

Déjá vu je zážitek, který doprovází pocit důvěrné známosti. Je však spojován s něčím zvláštním, neobvyklým a tajemným. Takový zážitek důvěrně známé události má alespoň jednou za život zhruba pětina populace. Je to tedy běžná zkušenost.

Zpětná předpověď jako věštba

Déjá vu bývá také spojováno s tušením, co se má stát. Například vás míjí dívka v bílé košili a máte pocit, že už jste přesně tuhle chvíli zažili. Přitom jakoby víte, co se za pár minut stane. Jak to vysvětlit?

Experiment na toto téma provedla Anne Clearyová – výzkumná pracovnice paměti na Coloradské státní univerzitě a světově uznávaná expertka na déjá vu. Na jejím základě postavila teorii, proč je déjá vu spojováno s pocitem “jasnovidectví”.

Její studie byla publikována v Psychonomic Bulletin & Review a dokumentuje důkazy o postdiktivní zaujatosti. Postdikce znamená zpětné vysvětlení či zpětnou předpověď.

Clearyová provedla experiment, ve kterém byli účastníci vystaveni scénám podobným videohrám. Při pozorování proměňujících se virtuálních scén se jich ptala, zda mají pocit déjá vu.

Jednotlivci museli vypovědět, zda tuto změnu očekávali, přičemž ohodnotili známost scény před a po proměně. Clearyová tak zjistila, že když intenzivní pocity predikce (předpověď či prognóza) doprovázely déjá vu, tak vzájemně souvisely s postdikcí.

Už jste to/jeho někdy viděli? Jak by ne, je to ikonická fotografie Franka Zappy na silničním stroji, zdroj: Profimedia.cz

Experiment byl postaven na náhodě, nikdo skutečně nemohl vědět, co se stane.

V momentě, kdy nastalo déjá vu, byl pocit predikce silný, a to zejména tehdy, když byla proměna virtuálního světa hodnocena jako velmi známá. Pocity o předpovědi událostí a pocity o pravdivosti těchto předpovědí však nebyly postaveny na skutečnosti.

Déjá vu účastníkům experimentu vnuklo prediktivní pocity, které byly založeny na zpětném pohledu na danou událost. Vysoká míra známosti, doprovázející stav déjá vu, se tedy podle vědkyně projevuje postdiktivním zaujetím. Předpověď budoucnosti je jen pouhou prediktivní iluzí.

Podle Clearyové je déjá vu paměťový fenomén, ve kterém se snažíme v paměti vypátrat vzpomínku na událost, kterou ale nemůžeme nikam zařadit.

Některé změny ve virtuálním světě, které lidé v průběhu testů viděli, s postupem času zapomenuli. Při jejich opakovaném spatření přibylo případů déjá vu i tušení toho, co se stane.

Už jste to slyšeli?

Clearyová se svými výzkumy pokračuje. Nyní spolupracuje s vědci z Emory University, kteří pracují s pacienty se zraněním středního temporálního laloku (část mozku spojená se záchvaty). Tato zranění mohou způsobovat časté a opakující se déjá vu.

Navíc připravuje projekt, který bude zaměřen na déjá vu a sluch – tedy pocit, že už jste něco někdy slyšeli, ale nemůžete to nikam přiřadit.

Studie byla publikována v PsychonomicBulletin & Review.