V roce 1927 profesor Thomas Parnell z University of Queensland v Austrálii zahájil jednoduchý fyzikální pokus s cílem demonstrovat, že látka známá jako pitch (tmavá bituminózní pryskyřice, která při pokojové teplotě vypadá jako pevná hmota) je ve skutečnosti extrémně viskózní kapalina. Po zahřátí a nalití pitch do uzavřeného skleněného trychtýře nechal Parnell materiál několik let usadit — až v roce 1930 byl konečně odříznut spodek trychtýře, aby mohlo začít pomalé odkapávání. Od té doby experiment nepřetržitě běží, přičemž kapky pitch padají jednou za několik let — první po asi 8 letech, další v průměru každých 8 – 13 let.

Experiment s kapkami pitch není jen dlouhým čekáním — jde o konkrétní fyzikální demonstraci viskozity. Pitch je tak viskózní, že je při pokojové teplotě téměř nerozeznatelný od pevné látky, ale stále teče, jen extrémně pomalu. Podle měření je jeho viskozita přibližně 230 miliardkrát vyšší než viskozita vody, což znamená, že kapka se tvoří a odděluje na dno jen po dlouhých letech. Tento pomalý proces ukazuje, že rozdíl mezi tím, co věci vypadají být, a jejich skutečným fyzikálním stavem, může být obrovský. 

Od svého založení přešel experiment do péče několika kurátorů, kteří dohlíželi na jeho nepřetržité fungování. Thomas Parnell sám nikdy neviděl kapku pitch padat, protože první kapka spadla až v roce 1938, když on už byl mrtvý. Jeho nástupce, profesor John Mainstone, experiment spravoval od 60. let 20. století až do své smrti v roce 2013 a ani on neviděl kapku v reálném čase padnout. I když byly pokusy zaznamenány zrychleným videem, samotný okamžik je tak vzácný, že jej stále nikdo nikdy přímo nezaznamenal živě. 

V roce 2014 se podařilo zaznamenat devátou kapku a nyní, s experimentem běžícím již téměř stovku let, vědci očekávají další kapku v průběhu 2020 let. Experti věří, že ještě mnoho desetiletí může uplynout, než se další kapka oddělí, protože rychlost toku závisí na řadě faktorů, včetně okolní teploty, tlaku a vlastností samotného materiálu. Experiment je proto umístěn v prostředí, které není striktně klimaticky kontrolované — což znamená, že rytmus kapek může kolísat podle sezónních změn. 

Zajímavé na tomto experimentu není jen jeho rekordní délka, ale i to, co dělá s naším chápáním času a vědecké trpělivosti. Ve světě, kde se výsledky často očekávají okamžitě a technologie zrychluje tempo výzkumu, experiment s kapkami pitch připomíná, že někteří přírodní procesy prostě nejsou spěchat. Jeff Fox, současný kurátor pokusu, poukazuje na to, že i když je experiment paradoxně „nudný“, učí generace studentů a veřejnosti o *pomalých jevech, které se nedají urychlit pouhým zvýšením výkonu“. 

Pitch drop experiment je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejdéle nepřetržitě běžící laboratorní experiment a má potenciál pokračovat ještě mnoho let, protože množství pitch, které bylo původně nalito do trychtýře, je stále dostatečné pro to, aby pokračovalo odkapávání dalších kapek.

Tento experiment není zdaleka jediným dlouhodobým pokusem. Například v oblasti mikrobiologie běží E. coli long-term evolution experiment, který zkoumá genetické změny bakterií již více než 80 000 generací od roku 1988, a který slouží k hlubšímu pochopení evoluce ve velmi dlouhém měřítku. 

Celý příběh experimentu s pitch zůstává fascinující nejen pro vědce, ale i pro laickou veřejnost. V době, kdy se většina vědeckých studií soustředí na rychlé výsledky a okamžité závěry, připomíná tento experiment, že trpělivost může být vědeckou metodou, a že některé výsledky stojí za to sledovat generace.