Lidský mozek se vyvíjel s vyprávěním příběhů, kterými se předávaly informace z generace na generaci. Proto si také na příběhy, které jsme zaslechli, vzpomínáme snáz než třeba na školní učivo.

Experiment s verneovkou

Pozoruhodná studie publikovaná ve vědeckém magazínu Cell zjistila, že příběhy hrají významnou roli nejen při předávání poznatků, ale dokážou také synchronizovat tlukot našich srdcí. Vysvětlení tohoto jevu může nasměrovat vědce k tomu, aby pronikli hlouběji do tajů vědomí.

Your heart rate fluctuates, naturally, even when you are just sitting there, doing nothing, maybe listening to a story on the radio.

Guess what, you are not alone!

Some one else listening to the same story will have the same heart rate fluctuations: https://t.co/A5O55JvLTv
1/n pic.twitter.com/eaqLX9w2Bb

— Lucas C Parra (@lucas_c_parra) September 14, 2021

Výzkumníci z Pařížského institutu pro výzkum mozku nechali poslouchat 24 dobrovolníků úryvky z verneovky Dvacet tisíc mil pod mořem. Během toho jim měřili tepovou frekvenci.

Vědci při tom sledovali jejich tep pomocí elektrokardiogramu. Ačkoliv účastníci pokusu neseděli ve stejné místnosti, z EKG snímačů bylo patrné, že se jim slaďuje srdeční frekvence.

Další pokus naznačil, že to není způsobeno jen působivostí příběhů Julese Vernea. Stejnou synchronizaci badatelé zaznamenali také tehdy, když účastníci experimentu sledovali instruktážní video.

Když ovšem dobrovolníci během promítání videa byli vystaveni rušivým zvukům, věnovali poslechu menší pozornost a míra synchronizace se snížila. Zhoršilo to také jejich schopnost zapamatovat si zápletku videa. To přivedlo autory k možné odpovědi na otázku, co za synchronizací stojí.

Svá srdce sladili už lovci mamutů

„Proč se náš srdeční tep takto zvedá a klesá?" ptá se na twitteru spoluautor studie, biomedicínský inženýr Lucas Parra. Nato si odpovídá: „Myslíme si, že je to kvůli potřebě být připraven rychle reagovat. K tomu je třeba vnímat, co se kolem vás děje. Tento pochod funguje i v případě, že sledujete fiktivní příběh.“

Výzkumníci mají za to, že tempo vyprávění má přímý vliv na impulzy v mozku, které potom ovlivňují činnost srdce. Není to magie, ale snaha organismu reagovat na vnější signály a připravit tělo k akci.

Když například skupina lovců vyskytující se ve stejném prostředí bude stejně (pomocí sladěného tepu) přijímat signály o nedaleké skupině mamutů, může koordinovaně a rychle reagovat na vývoj situace a zvýšit šance na úspěšný lov.

Evoluce však nepočítala s tím, že místo lovců mohou sledovat mamuty také diváci v kině, anebo v televizi - třeba v Době ledové.

Obdobná reakce vyplývala už z dřívějších studií. Teď ale vědci zjistili, že synchronizace nastává nejen mezi diváky ve stejném kině, ale i mezi diváky v různých obývacích pokojích, kteří sledují stejný příběh. Podstatná tedy není blízkost jiných lidí, podstatný je příběh.

Klíčem je mozek

Vědci ve studii popisují ještě další experiment, který provedli na 19 pacientech v bezvědomí. Většině se při přehrávání stejného příběhu nepodařilo srdeční tep sladit. Výjimkou byli dva, z nichž jeden nabyl vědomí. Tento pokus jasně ukázal, že při sladění tepu hraje klíčovou roli mozek.

„Důležité je, aby posluchač věnoval pozornost ději příběhu,“ řekl neurovědec Jacobo Sitt časopisu Science Alert. „Nejde o emoce, ale o to, být angažovaný a pozorný a myslet na to, co bude dál. Vaše srdce přitom reaguje na signály z mozku.“