Výsledky výzkumu zveřejněného v časopise Current Biology jasně ukazují, že i v oblasti, kde je ­lev africký jedním z největších suchozemských predátorů, jsou zdejší savci raději rychle na útěku, když zaslechnou lidskou řeč než když zaslechnou zvuk lva. Studie hodnotila 19 druhů savanových savců v oblasti ­Greater Kruger National Park v Jižní Africe a zaznamenala, že zvířata v přibližně 95 % případů reagovala větším strachem na lidský hlas než na řev či hrozbu lva.

Podívejme se detailně na to, co to znamená – a proč to není jen biologická kuriozita, ale téma zásadní pro ochranu přírody a pochopení našeho vlivu na ekosystémy.

Jak studie probíhala

Výzkumníci umístili sofistikované kamery s reproduktory u vodních zdrojů v suchém období, kde zvířata přicházejí pít — tedy na místech, kde může hrozba predátora (například lva) být velmi reálná.

Reprodukovány byly čtyři základní typy zvuků: klidná lidská řeč ve dvou nebo více místních jazycích (Tsonga, Northern Sotho, angličtina, afrikaans), zvuky psa štěkajícího, zvuk výstřelu a zvuky lva (několik variant hrozivého growlu a vrčení, nikoliv standardního řevu).

Reakcí bylo zejména: jak často zvíře uteče nebo opustí vodní místo, a jak rychle to udělá. Výsledky byly překvapivé: zvířata byla dvakrát častěji na útěku avodní místo opouštěla o cca 40 % rychleji při zvuku lidské řeči než při zvuku lva.

Výsledky tak zásadně mění tradiční představu, že lvi nebo jiní velcí dravci jsou hlavní příčinou strachu u savanových druhů.

Proč se zvířata bojí lidí víc než lva

Zjednodušeně: lidé nejsou jen „další dravci“ — pomocí technologií, organizace a kulturních postupů loví nebo ovlivňují zvířata v masivních číslech. Tým autorů popisuje náš druh jako „super-predátor“, tedy predátor s velmi vysokou úrovní zabíjení a širokým druhem kořisti.

Navíc zvířata slyší lidské hlasy, rozlišují je a vnímají je jako signál nebezpečí — i když daný člověk nemá u sebe zbraň ani žádnou přímou hrozbu. To naznačuje, že evolučně či behaviorálně mají savanová zvířata v paměti lidskou hrozbu jako kategorii „od níž raději uteču“. Studie tedy upozorňuje na to, že „strach“ samostatně může mít ekologické účinky bez potřeby skutečného lovu nebo zabití. 

Dopady na ekosystém a ochranu přírody

Tento fenomén má mnohostranný význam. Za prvé: pokud zvířata kvůli přítomnosti lidí (nejen lovců, ale i turistů, správců rezervací či jiných lidských aktivit) značně mění chování, pak to ovlivňuje, kde se zdržují, kdy pijí, jak loví či pást se. Tyto změny pak mohou mít kaskádové důsledky na vegetaci, predátory, potravní řetězce a celý ekosystém. Koncept se nazývá často „landscape of fear“ (krajina strachu) — tedy že nejen přímé lovení, ale i vnímání hrozby formuje přírodu.

Za druhé: Ochrana zvířat v rezervacích není jen o pasivním vyhlášení oblasti chráněnou. Musíme také zvážit, jak lidská přítomnost zasahuje do jejich života — i když jen hlasem nebo přítomností. Studie upozorňuje, že tzv. neinvazivní aktivity (např. turistika) mohou mít dosud podceňovaný vliv.

Za třetí: Praktická aplikace – výzkumníci již zvažují, zda by se lidské hlasové nahrávky mohly cíleně používat jako „odstrašující prostředek“ pro zvířata v oblastech zvýšeného rizika (např. od lovců), čímž by se snížila potřeba přímého zásahu, nebo by se mohla pomoci směrovat pohyb chráněných druhů. 

Kontext v čase a místě

Výzkum proběhl v oblasti, která patří mezi velká chráněná území, kde je vysoká populace lva — tedy právě místo, kde by se dalo očekávat, že zvířata budou mít opravdu silný strach z lvů. Přesto strach z lidských hlasů převažoval.

To dodává výsledkům váhu: nejde o izolovaný případ, ani o zvířata už zvyklá na člověka, ale naopak o poměrně „prvotní“ situaci s velkým dravcem přítomným v ekosystému. Tím se významně mění obraz lidské role v přírodě — z pasivního návštěvníka či správce na aktivního ­predátora-strašáka.

Co nás to učí — a proč to nezní optimisticky

Zjištění mají určitě varovný tón: Pokud zvířata žijí v neustálém pocitu hrozby kvůli lidské přítomnosti, může to snižovat jejich schopnost efektivně získávat potravu, pít, rozmnožovat se — což dlouhodobě oslabuje populace. Studie upozorňuje, že samotný strach může „snížit růst populace“ i bez skutečného predátora, v některých případech i během několika let.

To navíc znamená, že naše role v ekosystémech je větší, než si často myslíme — nejde jen o ničení nebo přímý lov, ale i o to, že svou přítomností měníme chování. A to i ve chráněných oblastech.

Na druhé straně: Naše znalosti nám dávají i nové možnosti – pokud umíme vyvolat či využít strach či reakci zvířat na hlas člověka, můžeme to obrátit ve prospěch ochrany (např. odstrašování pachatelů v ochranářské praxi). Ale to také vyvolává otázku etiky — jak moc lze „manipulovat“ chováním volně žijících druhů pomocí lidského hlasu či zvukových nahrávek?

Výzvy do budoucna

Výzkum dobrým způsobem otevřel dveře k dalším otázkám: Jak se mění reakce zvířat v oblastech s větším lidským ruchem vs. úplně divokých? Jakou roli hraje typ lidské aktivity (lov, turismus, správa rezervace)? Jak dlouho zvířata trvají, než na daný podnět zvyknou (nebo nezvyknou)? A jak se mění dynamika v dalších typech ekosystémů (např. v tropických deštných lesích, tundře, oceánech)?

Další velká otázka: Pokud „strach z člověka“ je tak silný, jak ovlivňuje rozmnožování, pohyb a distribuci druhů — a tím i rostoucí změny klimatu, invaze druhů či úbytek stanovišť? Odpovědi na tyto otázky mohou zásadně ovlivnit, jak přistupujeme k ochraně biodiverzity v 21. století.

Zvířata africké savany, i ta největší a nejstatnější, jako sloni, nosorožci, žirafy nebo hyeny, mají podle nové studie mnohem větší důvod se bát hlasu člověka než hrozivého řevu lva. To nám říká, že lidská role v přírodních systémech je komplexnější — jsme nejen lovci a tvůrci krajin, ale i hrozba samotná, která mění chování druhů i dynamiku celých ekosystémů. Pokud chceme chránit přírodu efektivně, musíme tento aspekt zohlednit – nejen co děláme, ale i jak jsme vnímáni.