Australské nebe osvítil 22. srpna 2016 nečekaný bolid (jasný meteor). Později byl pojmenován DN160822_03 a nebylo by na něm nic zvláštního, nebýt zjištění, že byl nejspíš malý přirozený měsíc naší planety.

Ačkoliv těleso, které shořelo nad pátým kontinentem, měřilo nejspíš jen několik metrů, po určitý čas bylo naším miniměsícem. Tvrdí to alespoň nová studie, podle níž tento bolid nebyl návštěvníkem z meziplanetárního prostoru.

Měsíce, které jste neviděli

Zemskou dráhu přetínají miliony planetek. Avšak drtivá většina z nich je malá a měří několik desítek metrů a méně. Astronomie zná něco přes 21 tisíc planetek v okolí Země, většina z nich má ale větší rozměry – detekce tmavých metrových objektů na tmavém kosmickém pozadí na vzdálenost milionů kilometrů je stále obtížná.

Při podobných predikovaných počtech ale není překvapivé, že čas od času některé těleso do Země narazí. Vzhledem k poměrně malé velikosti nebývají důsledky nijak strašné.

Kurióznější je ale situace, kdy objekt přiletí v takovém úhlu, že vstoupí na nestabilní oběžnou dráhu Země. Právě tak vznikají miniměsíce.

Bolid, jasný meteor | zdroj: Profimedia

Je pravděpodobné, že v okolí Země jich v průběhu historie planety bylo nespočet. Ve srovnání s počtem planetek je jich však stále velmi málo – simulace 10 milionů planetek z dílny Mikaela Granvika z roku 2012 ukázala, že na pozemskou dráhu se dostalo jenom 18 tisíc z nich, což jsou zhruba dvě promile vzorku. Astronomové znali doposud jen dva miniměsíce.

Ani jeden se u nás neohřál dlouho. První jménem 2006RH10 obíhal Zemi rok, než zase unikl na orbitu kolem Slunce. Druhý pak shořel v atmosféře v lednu 2014 a až zpětná analýza jeho vstupního úhlu naznačila, že byl zachyceným tělesem.

Obdobná analýza nyní objevila i třetí známý miniměsíc, který vstoupil do atmosféry vysoko nad Austrálií temné noci roku 2016.

Také tentokrát muselo těleso nejprve shořet v atmosféře, než se jej podařilo zpětně odhalit.

Těleso z meziplanetárního prostoru totiž vstupuje do atmosféry ve vyšší rychlosti a ostřejším úhlu než satelity. Jisti si samozřejmě bez stroje času být nemůžeme – i v případě nejnovějšího australského bolidu ale vědci usuzují na pětadevadesátiprocentní pravděpodobnost, že to byl zachycený miniměsíc.

Nebezpečné planetky

Sledovat takovou statistiku není jenom disciplína pro potěchu autorů – umožňuje odhadovat rizika a hrozby, které můžou podobní návštěvníci představovat pro Zemi a její okolí. Ačkoliv problém asteroidů je často zjednodušován na scénáře v duchu Armageddonu, podobné kolize se odehrávají jednou za desítky milionů let.

Jak však potvrdí lesníci v Tungusce anebo skláři v Čeljabinsku, pěšinku dovedou lidem pocuchat i objekty menší. To, nakolik s nimi budeme muset počítat, jak je odhalovat a jak s nimi zamést, je úkol na dlouhé sledování. Australská studie k němu přispěla další troškou. 

Malé planetky ale nemusejí být rizikem jenom pro obyvatele na Zemi. V příštích desetiletích se odhaduje rapidní nárůst umělých družic kolem Země. Na oběžnou dráhu se nejspíše časem přesunou celé segmenty nového průmyslu.

Leckdo se obává kolizí satelitů mezi sebou, které by mohly vést ke kaskádové reakci jako z filmu Gravitace. Nečekaní návštěvníci z meziplanetárního prostoru, kteří se dostanou na obtížně odhadnutelnou orbitu kolem Země, však můžou být problémem přinejmenším ekvivalentním. Zvláště, pokud je budeme obtížně detekovat.

Studie byla publikována v časopise The Astronomical Journal.