Muži, tuk a přitažlivost: věda spočítala ideální BMI a výsledek překvapí

Debata o tom, jak má vypadat ideální mužské tělo, se obvykle odehrává na sociálních sítích nebo v reklamních kampaních. Jenže tentokrát vstoupila do hry tvrdá data. Mezinárodní tým vědců se rozhodl podívat na otázku mužské přitažlivosti z evoluční perspektivy a opřít ji o měřitelná čísla. Studie publikovaná v časopise Personality and Individual Differences se zaměřila na vztah mezi tělesnou tučností, indexem tělesné hmotnosti a tím, jak muže hodnotí ostatní z hlediska fyzické atraktivity.

Výzkumníci vycházeli z hypotézy, že evoluce mohla formovat preference tak, aby atraktivita souvisela s optimální kombinací zdraví a reprodukčního potenciálu. Vytvořili proto modely, které kombinovaly vliv tělesného tuku na úmrtnost ze všech příčin a na plodnost. Tyto modely předpověděly, že BMI, které by mělo maximalizovat mužskou přitažlivost, se bude pohybovat přibližně mezi 23,2 a 24,8 kg/m². Jinými slovy, ideál by neměl být ani extrémně štíhlý, ani výrazně obézní.

Teorie je jedna věc, realita druhá. Aby ji autoři ověřili, použili sérii 15 snímků mužských postav vytvořených pomocí DXA skenování, které přesně zachycuje podíl tělesného tuku a distribuci hmoty. Tyto obrazy následně hodnotili muži i ženy ve třech zemích – v Číně, Litvě a Velké Británii. Cílem bylo zjistit, zda existuje univerzální vzorec nebo zda kulturní kontext zásadně mění preference. Samotná metodika i výsledky jsou detailně popsány v publikované ve výše zmíněné studii.

Výsledek je z hlediska populární kultury téměř paradoxní. Hodnocení ukázalo takzvaný „vrcholový“ vztah mezi procentem tělesného tuku a přitažlivostí. To znamená, že atraktivita roste s určitým množstvím tuku, dosáhne maxima a poté opět klesá. Podobný vzorec se objevil i u BMI, přičemž optimální rozmezí se pohybovalo přibližně mezi 23 a 27. Toto číslo je velmi blízko teoretickému modelu a zároveň spadá do pásma, které lékaři označují jako normální až lehce zvýšené BMI.

Je důležité zdůraznit, že studie nehodnotila svalovou hmotu izolovaně, ale pracovala s celkovým tělesným složením. Přitažlivost nebyla tedy spojena s extrémní vyrýsovaností, jak ji prezentují fitness influenceři, ale spíše s proporčním a relativně zdravě vypadajícím tělem. Zároveň se ukázalo, že poměr ramen k pasu, tedy shoulder-to-waist ratio, hrál svou roli, ale nebyl silnějším prediktorem než samotný podíl tělesného tuku.

Zajímavé je, že výsledky byly poměrně konzistentní napříč zkoumanými zeměmi. Přestože kulturní rozdíly existují, základní křivka atraktivity byla podobná. To naznačuje, že preference nemusí být jen otázkou aktuálních trendů, ale mohou mít hlubší biologické kořeny. Evoluční vysvětlení předpokládá, že tělo s mírným množstvím tuku může signalizovat dostatek zdrojů, stabilní zdravotní stav a schopnost dlouhodobě investovat do potomstva.

Autoři studie zároveň upozorňují, že BMI je jen hrubý ukazatel a neodráží přesně distribuci tuku ani podíl svalové hmoty. Přesto se v této práci ukázal jako relativně dobrý prediktor toho, jak je mužské tělo vnímáno. To může být důležité i pro diskusi o tom, jak společnost nastavuje ideály a jaký tlak vyvíjí na mladé muže, kteří se snaží dosáhnout extrémních standardů.

Z klinického hlediska je rovněž podstatné, že optimální rozmezí přitažlivosti se překrývá s rozmezím, které bývá spojeno s nižším rizikem úmrtnosti. Dřívější epidemiologické práce opakovaně ukázaly, že extrémně nízké i extrémně vysoké BMI je spojeno s vyšší mortalitou. Evoluční model použitý v této studii tuto logiku potvrzuje a propojuje ji s estetickým vnímáním.

Výsledky však nelze interpretovat jako univerzální návod. Studie pracovala s vizuálními podněty a hodnotila čistě fyzickou atraktivitu, nikoli celkovou přitažlivost osobnosti, charisma či sociální status. Navíc šlo o statické obrazy, nikoli o reálné lidi v pohybu, kde mohou vstupovat do hry další faktory, například držení těla nebo mimika.

Přesto má výzkum významný společenský dopad. V době, kdy jsou mladí muži vystaveni intenzivnímu tlaku na dosažení extrémně nízkého procenta tuku nebo nadměrné svalové hmoty, přináší data střízlivější pohled. Ukazuje, že „ideální“ tělo není ani extrém, ani iluze sociálních sítí, ale spíše relativně běžná tělesná konstituce v rámci zdravého rozmezí.

Otázka mužské přitažlivosti tak získává nový rozměr. Místo subjektivních dojmů a mediálních obrazů máme k dispozici empirická data, která ukazují, že lidské preference mohou být více zakořeněné v biologii, než si připouštíme. Ať už se s evolučním výkladem ztotožníme nebo ne, studie publikovaná v Personality and Individual Differences nabízí pevný základ pro další diskusi.