Je dobře známo, že netopýři se orientují pomocí ultrazvuku: jejich pro člověka neslyšitelné pištění se odráží od překážek i případné kořisti a netopýr si ze směru a vzdálenosti odrazu dokáže odvodit, kde si na něčem smlsne.

Tedy alespoň do chvíle, dokud mu tohle nepřekazí nějaký podobně nenasytný kolega či kolegyně. Vědci z univerzity Wake Forest v Severní Karolíně zjistili, že klasické „vyhledávací“ pískání není zdaleka jediným zvukem, který kolem sebe lovící netopýři šíří.

Foto: Stuart Anthony | zdroj: Flickr

Ten další dostal název sinFM a jde o jakési ultrazvukové jódlování. Co způsobuje? Když netopýr zachytí sonar svého kolegy, „zajódluje“ mu a rozhodí tak jeho echolokaci. Tahle zákeřná rušička je velmi efektivní – až 85 % náletů na cíl skončí kvůli konkurenčnímu sinFM mimo!

Nejde přitom jen o prachobyčejné překřičení soupeřova volání. Vědci připravili pokus, během kterého lákali netopýry na můru, zavěšenou na laně u pouliční lampy. Kdykoli prolétajícím netopýrům pustili sinFM, srazili tím jejich úspěšnost pod 20 %.

Foto: Aaron Corcoran | zdroj: Wake Forest University

Rušení ale fungovalo pouze ve chvíli, když znělo přímo do netopýrova echolokačního pískání. Pokud vědci sinFM zapnuli dřív, než začal netopýr aktivně pátrat, účinek byl nulový. Co to znamená? Netopýři kolem sebe jen tak ultrazvukově nepokřikují, ale opravdu se navzájem cíleně ruší!