Šachy jsou hrou téměř bez náhody, kde vítězství závisí na strategii, znalostech a dovednostech hráčů. Přesto i v tomto modelu čistě „čisté“ hry existuje určitý strukturální prvek, který může upřednostňovat jednoho z hráčů. Hráč s bílými figurami, který začíná hru, má statisticky mírnou, ale opakovanou výhodu: v tisících zaznamenaných partií vycházejí bílí častěji lépe než černí. Toto je dlouho známý fenomén ve šachovém světě, ačkoliv jeho příčina a rozsah jsou předmětem diskuzí. 

Většina tradičních partií se hraje z klasického počátečního postavení – osm řad figura naproti osmi řad figura – které převládá již staletí. To však nemusí být zcela optimální, pokud je cílem minimalizovat jakoukoliv výhodu, kterou má první hráč. Jak upozorňuje nový článek v Populárním vědeckém magazínu, zvažují vědci možnost reorganizovat počáteční polohy figur tak, aby hra byla co nejvyrovnanější. 

Jedna z variant, která se v této souvislosti často zmiňuje, je Chess960 – šachová varianta vytvořená bývalým světovým šampionem Bobbym Fischerem. V Chess960 je startovní pozice figur náhodná z 960 možných kombinací, které respektují jen několik základních pravidel (např. že bělo- i černofigurky musí mít možnost rošády). Tato variabilita přináší nový element nepředvídatelnosti a omezuje předchozí znalosti konkrétního zahájení, čímž snižuje výhodu zkušených hráčů oproti amatérům. 

Cílem takového přístupu je odstranit strukturální prvky, které vedou k systematické výhodě bílého. Statistiky potvrzují, že hráč, který vede první tah, má větší šanci diktovat tempo hry, což s rostoucí úrovní hráčů často přetrvává až do konce partie. Právě to je jeden z hlavních důvodů, proč se organizátoři a analytici dívají na úpravy pravidel nebo počátečního uspořádání.

Nicméně otázka „fér“ šachu je složitější, než se může na první pohled zdát. Šachy jako hra jsou asymetrické v tom smyslu, že první tah dává určitou strategickou výhodu: držitel bílého je vždy ten, kdo udělá první krok ve střetu myšlenek a plánů. Někteří teoretici dokonce zvažují, že bez této asymetrie by mohla být hra zcela jiná. I když je přesná povaha a velikost výhody bílých stále předmětem výzkumu, není to podle mnohých odborníků úplně zanedbatelné. 

Pokusy o vyrovnání hry sahají až k historickému konceptu handicapů. V dávnějších dobách hráči s větší zkušeností dávali méně zkušenému soupeři výhodu tím, že se vzdávali některých figur nebo poskytovali časové handicapy, aby se šachová partie stala soutěžnější. Tento přístup se traduje v též v odborných teoriích o výhodách a handicapu, kde se silnější hráč vzdává materiálové nebo jinak významné výhody, aby oslabil svou pozici a umožnil slabšímu soupeři reálnou šanci vyhrát. 

Materialové handicapy – kdy silnější hráč zahájí hru bez jednoho nebo více pěšců či dokonce figurek – sice vyrovnávají silové rozdíly, ale zároveň mohou hráče nasměrovat do zcela odlišných herních stylů a strategií, což změní samotnou povahu partie. Například pokud silnější hráč zahájí bez věže nebo jezdce, hra se promění v jiný typ taktické situace, která už nemusí mít mnoho společného s tradičním šachem. 

Alternativní přístup spočívá v úpravách pravidel počítání výsledků nebo v dynamických herních mechanismech. Například u některých karetních a deskových her se aplikuje tzv. pie rule, která poskytuje druhému hráči možnost převzít výhodu prvního tahu, pokud uzná, že první tah byl příliš silný. Tento princip může být inspirací i pro varianty šachů, kde se po prvním tahu hráč může rozhodnout, zda si ponechá barvu a tah, nebo je vymění s protihráčem. 

Vedle těchtoto koncepčních nápadů existují i technické způsoby rebalance. Časové handicapy, které jsou populární v blitz a online šachu, dávají méně zkušenému hráči více času na hodinách, aby kompenzoval taktické výhody silnějšího soupeře. Tento přístup se ukazuje jako elegantní, protože nezmění samotné postavení figurek, ale poskytuje strategickou výhodu ve formě času. 

Filosofická otázka „co je fér“ v šachu se však nepřestává vracet k základnímu pravidlu – pravidlo, které určuje, že bílý táhne první. Tento fakt je jedním z klíčových prvků, které teoretici zkoumají při hledání absolutní rovnosti. Některé modelové studie navrhují i úpravy pořadí tahů jako možnost, jak vyrovnat výhodu prvního tahu, ale ty zatím zůstávají spíše akademické a nejsou široce adoptovány v konkurenční hře.

Přestože je tradiční šachová partie považována za hru s bohatou historií a hlubokou strategickou složitostí, její struktura nabízí prostor pro zlepšení v smyslu fairness a rovnosti startu. Nové návrhy a statistické analýzy, jak ukazuje nedávný článek v Popular Science, naznačují, že i starobylé hry se mohou učit z moderních dat a teorií her a přizpůsobit se tak, aby poskytovaly spravedlivější podmínky pro všechny typy hráčů.