Když dinosauři před více než stovkami miliónů let kráčeli po vlhké, bahnité půdě, každé jejich krok vytvořilo dočasný otisk v zemi podobně jako stejná stopa, kterou dnes zanecháme v mokrém písku na pláži. Tento primární otisk vznikl díky tlaku nohy do sedimentu, což vedlo k jeho kompresi a deformaci a vytvořilo hlubší či mělčí důlek ve vrstvě půdy, která byla dostatečně měkká a vlhká, aby otisk zachytila a nerozpadla se ihned po jeho vytvoření.

Pro to, aby se dinosauří stopa vůbec mohla stát fosilií, musely nastat určité podmínky krátce poté, co byla vytvořena. Nejprve musel být otisk rychle zakryt další vrstvou sedimentu, například pískem, jemnou hlínou nebo sopečným popelem, které se dostaly na povrch ještě dřív, než se původní otisk znovu rozmočil, rozplavil nebo se rozpadl působením větru a vody.. Tento další sediment pak fungoval jako ochranný obal, který stabilizoval otisk a ochránil ho před erozi, biologickým narušením nebo rozplavením. Pokud by se otisky nedostaly pod sediment rychle, většina z nich by byla prostě zničena a nikdy by se nestala fosílií, protože většina povrchových stop se časem ztratí veškerým rozkladem a obnovou povrchu krajiny.

Následující geologické procesy jsou klíčové pro to, aby se z těchto původních otisků stal pevný kámen, který můžeme dnes nalézt a studovat. Jak vrstvy sedimentu doplňovaly jednu druhou během miliónů let, tlak nadložených vrstev způsobil cementaci a litifikaci, tedy přeměnu volného sedimentu v pevnou sedimentární horninu. Tento proces pevného „zacementování“ původních vrstev způsobil, že původní otisk zůstal zachován přímo ve vrstvě, která se stala součástí horninové matrice. Během této lithifikace mohly některé otisky zůstat jako negativní reliéf – důlky v kameni, nebo byly vyplněny jiným sedimentem, který po ztvrdnutí vytvořil přirozený odlitek (cast) původní stopy, takže ve výsledné hornině vznikl reliéfní otisk dinosaurů nohy ve třech dimenzích.

Současně bylo důležité, aby tyto sedimentární vrstvy zůstaly konzervovány a nerušeny geologickými vlivy, které by mohly stopu poškodit. Mnoho faktorů, jako je nízký obsah kyslíku v sedimentaci, výrazně snižuje aktivitu organismů, které by jinak mohly stopu rozrušit, a zároveň zpomaluje rozklad původních otisků. Takové prostředí proto zvyšuje šanci, že otisky budou zakonzervovány dostatečně hluboko pod povrchem a přečkají miliony let relativně neporušeny.

Když se sedimenty s otisky staly součástí pevné horniny, musel uplynout další dlouhý čas, než je geologické procesy opět zpřístupnily lidem. Eroze, zvětrávání, posuny zemské kůry a jiné geologické změny postupně odstraňovaly horninové vrstvy nad uloženými stopami, až je nakonec odkryly na povrchu nebo v útesových stěnách, kde je dnes nacházíme jako součást sedimentárních skalních útvarů. Díky těmto procesům, které zahrnují působení větru, vody, mrazu a tepla, se některé starodávné stopy dinosauřích chodidel staly přístupnými a znovu viditelnými, ačkoliv šlo o stopy vytvořené třeba před více než stovkami miliónů let.

Otisky dinosaurů, které dnes nacházíme, nejsou jen náhodnými kousky kamene – jsou to takzvané „ichnity“, tedy tzv. stopové fosilie. Ichnologie je vědní obor, který se zabývá studiem takových stop a stopových systémů jako důkazem chování organizmů v minulosti, protože každý otisk reprezentuje okamžik, který nikdy nebyl zaznamenán evolučními změnami kostry nebo jinými dlouhodobějšími transformacemi. Tyto stopy jsou proto opravdovým „oknem“ do chování dinosaurů – můžeme z nich vyčíst, jakou rychlostí se pohybovali, zda šli ve skupině, jakou měli anatomii chodidel a jaké byly podmínky v jejich prostředí před miliony let.

A přesto, že dnes známe mnoho takových otisků po celém světě, je dobré si uvědomit, že většina stop dinosaurů se nikdy nezachovala a že ty, které máme k dispozici, jsou výsledkem velmi vzácné konstelace podmínek. Jen malé procento původních stop totiž dosáhne takové úrovně ochrany a pokrytí sedimenty, aby se mohlo stát fosilním záznamem, který se zachová až do současnosti. Díky tomu jsou tyto zkamenělé otisky nesmírnou vzácností a nenahraditelným zdrojem informací o životě na Zemi před stovkami milionů let