Když dnes obdivujeme antické sochy v muzeích, obvykle si představujeme, že tak vypadaly vždy: mramorově bílé, chladné, uctívané. Jenže starověcí Řekové a Římané měli o umění úplně jinou představu. Jejich sochy měly být barevné, živé – a ano, i voňavé. Podle nové studie archeoložky Dr. Cecilie Brøns z dánského muzea Ny Carlsberg Glyptotek byly antické sochy natírány voňavými oleji a parfémy, které měly evokovat božskou přítomnost. Vstoupit do chrámu tak nebylo jen vizuálním zážitkem – byla to doslova smyslová hostina.

Parfémy pro bohy – a lidi

Dr. Brøns ve své práci analyzovala nejen archeologické nálezy, ale i dobové texty, které tuto praxi potvrzují. Římský řečník Cicero například popisuje, jak byla v sicilském městě Segesta socha bohyně Artemis potírána vzácnými vonnými mastmi a kadidlem. Podobně řecký básník Kallimachos píše o soše egyptské královny Bereniky II., která byla „vlhká od parfému“.

Tyto sochy nebyly jen okrasou – byly často považovány za skutečné manifestace božských sil. Voňavé oleje a kadidla měly pomoci vytvořit iluzi, že socha „žije“ – že je přítomnost božstva nejen viditelná, ale i cítitelná.

Socha jako živá bytost

V antické kultuře hrály smysly zásadní roli. Kultura, která nám zanechala amfiteátry, hudbu, dramatická představení a barevné fresky, považovala umění za multisenzorický zážitek. Zrak byl důležitý, ale čich, sluch i hmat byly stejně důležité.

„Antická socha nebyla jen estetickým objektem,“ říká Dr. Brøns. „Byla to aktivní součást kultu. Parfémy, které se používaly, měly duchovní i praktickou funkci – přitahovaly pozornost, očišťovaly prostor a symbolicky stíraly hranici mezi člověkem a bohem.“

K nejčastějším používaným vůním patřil olivový olej, včelí vosk, růžová voda, myrha, kadidlo nebo dokonce speciální parfémy připravované pro rituální účely. Tyto vůně měly navozovat pocit uctivosti, spirituality a posvátnosti.

Vůně jako ztracený smysl historie

Jedním z hlavních problémů moderní archeologie je fakt, že většina vědeckého výzkumu je vizuálně orientovaná. Co vidíme, to zkoumáme. Ale jak připomíná Brøns, smyslový svět starověku byl mnohem bohatší.

„Když se díváme na antické sochy dnes, v tichých sálech muzeí, odtržené od kontextu, přicházíme o obrovskou část zážitku, který s nimi lidé tehdy měli,“ říká. „Sochy byly barevné, dotýkané, osvětlované lampami a omamně voněly.“

Tento fenomén není jen historickou kuriozitou. V posledních letech se zvyšuje zájem o tzv. „smellscape archaeology“ – tedy archeologii čichových krajin. Vědci se snaží rekonstruovat, jak místa minulosti voněla – od chrámů po tržiště. A výzkum antických soch je zatím nejnovějším přírůstkem do tohoto rostoucího oboru.

Může nás historie učit čichat?

Dnes se vnímání vůní často redukuje na komerční produkt – parfém, osvěžovač vzduchu, marketingová značka. Ale antický přístup k čichu nám připomíná, že vůně může být i posvátná, symbolická a hluboce lidská.

„Možná bychom se měli vrátit k chápání vůně jako součásti rituálu, estetiky i vztahu k prostoru,“ říká Brøns. A dodává, že i moderní muzea by mohla zvážit, zda návštěvníkům nabídnout nejen pohled na sochu, ale i její vůni.

Zatímco většina lidí si pod pojmem „antická socha“ vybaví chladný, bílý mramor, skutečnost byla mnohem barevnější – a voňavější. A kdo ví – možná nám právě čich pomůže znovu oživit svět, který jsme dávno ztratili.