Všem třem nechal zavázat oči, dovedl je do prázdné místnosti a posadil kolem kulatého stolu. „Každý z vás dostane na hlavu klobouk buď bílé, nebo modré barvy. Nejméně jeden z nich však bude jistě modrý. Na svůj klobouk nedohlédnete, ale každý z vás jasně uvidí pokrývku hlavy obou zbývajících kolegů. Vaším úkolem bude určit, jakou barvu má klobouk na vaší hlavě. Ten z vás, který první správně odpoví, se stane mým rádcem.“

Král zatleskal, sloužící položili klobouky na moudré hlavy a rozvázali mudrcům oči. Nastala dlouhá chvíle ticha…

Tak co, už jste na řešení hádanky přišli? Nebo jste skálopevně přesvědčeni, že žádné řešení nemá? Pokud jste odpověď vydedukovali, máme pro Vás dobrou zprávu – na rozdíl od Vašeho počítače si můžete si být jistí, že oplýváte vědomím sebe sama. Méně trpělivé čtenáře rozhodně nepodezíráme z toho, že žádné vědomí nemají, ale nechcete se nad hádankou ještě jednou zamyslet?

Řešení je až překvapivě jednoduché. Stačí si představit sebe sama v kůži jednoho z mudrců. Pokud se mi naskytne výhled na dva bílé klobouky, je jasné, že mám modrý. O něco komplikovanější je situace, kdy uvidím jeden modrý a jeden bílý. Stačí však chvilku počkat.

V případě, že mám bílý klobouk, jednomu ze zbývajících mudrců se naskytne výhled na dva bílé klobouky a sám si odvodí, že musí mít modrý. Pokud se neozve (nebo nemá vážné problémy se zrakem), musím mít modrý klobouk.

Nejzajímavější je ale třetí situace. Pokud by byl král opravdu mazaný, můžeme počítat s tím, že by se mi naskytl výhled na dva modré klobouky. I v takovém případě ale stačí chvilku počkat. Pokud bych měl bílý klobouk, ostatní dva účastníci si barvu odvodí podobně jako v předchozím případě já. Pokud se ale nikdo neozývá, je jasné, že mám také modrý klobouk, protože jsme jej dostali všichni tři.

Pro někoho lehčí, pro jiného těžší hádanka se pro strojovou inteligenci – třeba počítač vybavený vhodným softwarem nebo robota – mění v noční můru. Dnešní robot nebo počítač si jednoduše shrne vstupní data a odvodí, že nejsou pro rozhodnutí dostačující.

„Neuvědomí“ si, že se nad problémem „zamýšlí“ on sám, a že proti němu sedí stejně svébytné entity, které o problému „přemýšlejí“ úplně stejně. Že stačí „představit“ si sebe sama v jejich kůži, počkat a informace získat třeba i z jejich mlčení. Zkrátka, vědomí sebe sama je jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů lidské mysli.

Dokonce je tak samozřejmé, že si jej po většinu času ani neuvědomujeme. Právě schopnost sebeuvědomění nás však více než cokoli jiného odlišuje od počítačů na jedné straně a většiny ostatních pozemských organismů na straně druhé.

Proč tolik uvozovek v minulém odstavci? Při rozmluvě o umělé inteligenci je vždy dobré mít se na pozoru. Ne snad z ohledu na vlastní bezpečnost (i když za pár let, kdo ví…), ale proto, že běžně užívané termíny jako „mysl“ či „vědomí“ nedokážeme dobře vymezit ani u nás samotných. Jak praví klasik, ptát se, jestli počítač myslí, je jako ptát se, jestli ponorka plave...

Někdo považuje mysl za projev duše, nesmrtelné entity propojené se smrtelným tělem. Takové propojení může být vágní či mystické, ale existují i snahy ho vysvětlit exaktně. Například René Descartes navrhoval, že jsou tělo a duše propojeny přímo v šišince mozkové!

Jiní považují „mysl“ a „vědomí“ za projev mozku. Neshodnou se ovšem na tom, jestli vědomím nebo nějakou nižší formou stejného fenoménu oplývají i zvířata či dokonce další pozemské organismy, nebo jestli jde o vlastnost výsostně lidskou.

Nemálo odborníků vyslovilo názor, že nic jako „mysl“ nebo „vědomí“ vůbec neexistuje – ani u člověka. Podle nich se jedná jen o jakési loutkové divadlo, které hraje mozek sám na sebe, aby sjednotil složité a často protichůdné dráhy a procesy. Nenalezneme tedy žádné hluboké „Já“, jen jakousi nadstavbu.

Když se vrátíme k počítačům, zkoumat či dokonce vytvářet u strojů věc, na jejíž podstatě se neshodneme ani u člověka, by bylo příliš velkým soustem. A to pomíjíme jejich prozatím nedostatečný výkon.

Nejen z těchto důvodů se vědci studující problematiku umělého vědomí drží při zemi. Za cíl si prozatím dávají jen určit, jakými vlastnostmi by musel program nebo robot oplývat, abychom ho začali považovat za obdařeného vědomím.

Jinými slovy, zatím se nesnaží vytvořit umělé vědomí, ale studují jen některé jeho aspekty. Třeba právě podstatu sebeuvědomění, a to na základě poměrně jednoduchých programů. Výsledky, byť programem pevně určené, jsou ale přesto zajímavé.

Nejnověji implementoval tým amerických vědců v počítačovém programu a následně ve skupince tří jednoduchých fyzicky existujících robotů zjednodušenou obdobu hádanky se třemi mudrci.

Jedinec, ať už v počítačovém programu, nebo fyzicky jako robot, dostal jednu z pěti imaginárních tablet. Zatímco tři tabletky neměly žádný účinek, dvě způsobily ztrátu hlasu. Jedinec, který je „pozřel“, se nemohl po zbytek daného kola pokusu hlásit. Jak už čtenář jistě tuší, úkolem robota bylo nahlásit, jakou tabletku dostal.

Vzhledem k tomu, že výše zmíněné informace byly všechny, které měl daný robot k dispozici, nebylo překvapením, že nahlásil prostě „Nevím“. Výzkumníci ovšem situaci nastražili tak, že oba zbývající roboti dostali oněmovací pilulku. Se svým „Nevím“ se tak robot přihlásil z celé trojice sám. Stačilo ho nechat zanalyzovat situaci a znovu se ho zeptat. „Teď už vím,“ zněla jeho odpověď. „Můžu dokázat, že jsem nedostal oněmovací pilulku.“

zdroj: YouTube

Na první pohled se nejedná o zářný výkon. Zvlášť když vezmeme v potaz, že všechny jeho reakce byly naprogramované. Ve skutečnosti ale jde o velký pokrok. Robot byl schopný určit, jak se jako jedinec zachoval on sám, co udělali jeho protihráči a co z toho pro něj vyplývá.

Zopakujme si, že vědcům nešlo o vytvoření umělého vědomí jako takového. Jen se pokusili – úspěšně – vytvořit program, který dokáže takové vědomí velmi dobře simulovat. Jak sami říkají, jedná se o první krok na dlouhé cestě.

Se složitějším programem podobného typu a větším výkonem by jednou mohli roboti pomáhat přímo v lidské společnosti. Vědomí sebe sama, ať už „opravdové“ (jestli vůbec existuje), nebo pouhá jeho simulace, je totiž jedním z nejdůležitějších předpokladů přirozené komunikace mezi roboty a lidmi.