Laboratorní cesta proti času

Vznik života je jednou z velkých záhad naší existence – tajemstvím obestřená událost, během které se z neživé hmoty stala hmota živá, a ta se začala rozmnožovat a vyvíjet.

Christian Mayer a Ulrich Schreiber, výzkumníci z Duisbursko-Essenské univerzity, jsou přesvědčení, že do tajů vznikajícího života nahlédli. To, co pozorovali, popisují v knize, která vyjde v červenci pod názvem The First Cell (První buňka). Už teď se dá objednat u Amazonu.

Pokud bychom začali jejich poznatky vyprávět jako pohádku, začínala by takto: Před 3,8 miliardy let za teploty 40 až 80 stupňů Celsia a tlaku 60 až 80 barů vznikla bublina s membránou, která bránila jejímu samovolnému rozpouštění.

Mayer a Schreiber navodili v laboratoři podmínky které panovaly uvnitř zemské kůry před miliardami let a pozorovali vznik útvarů připomínajících vezikuly.

Stvořitel spoléhal na vlastní fantazii, s evolucí si hlavu nelámal | zdroj: Facebook

Vezikuly dnes plní roli transportních vaků pro dopravu látek uvnitř buněk – je to vlastně vnitrobunečný taxík. Vědci mají za to, že první vezikuly vytvořily buňky – základní prvek živých soustav.

Některé z vezikul pozorovaných v experimentu přežily postupnou změnu podmínek a začlenily do své struktury proteiny, které se vyskytovaly v probiotické polévce – roztoku složitých organických látek, ve které se vyvíjel život.

Vezikuly se také zmenšily a získaly na stabilitě, ale jejich membrána se stala prostupnější. "Dospěli jsme k závěru, že tímto způsobem byly vezikuly schopny kompenzovat destruktivní tlak," napsal Mayer ve zprávě o výzkumu v magazínu Phys.org.

Můžeme to přirovnat ke strategii přežití. Zajímavé je, že i když vezikula byla tlakem zničena, další generace vezikul přejala protein také, protože se vyskytoval v místě jejich vzniku. Autoři to přirovnávají k mechanismům dědičnosti.

Důkazy raných forem života byly nalezeny také v hydrotermálních průduších, kde proudí horká zásaditá a mineralizovaná voda, která se mísí s chladnou, mírně kyselou vodou okolního oceánu | zdroj: NOAA

Lze však jejich generování "bublinek" skutečně považovat za důkaz samoplození? Se závěry bychom měli ještě počkat, minimálně do doby, než vyjde zmíněná kniha.

Život z polévky

Mayer a Schreiber v článku v Phys.org netvrdí, že "objasnili vznik života". Naznačují ale, že jejich experiment je významnou odpovědí na některé otázky, které se ho týkají.

Němečtí výzkumníci také nejsou první, kteří prováděli experimenty snažící se zopakovat podmínky na dávné Zemi. Díky těm starším víme, že organické molekuly (tedy neživé molekuly, které ale mohou tvořit základ živých bytostí) mají tendenci vznikat ve specifických reakcích během podmínek, které panovaly kdysi na Zemi. Popisuje to teorie zárodečné polévky. Nynější experiment k ní může přidat poznatky o samoplození (abiogenezi).

Evoluční teorie předpokládají, že vznik jednobuněčného života byl podmíněn kombinací jevů. Vezikuly z nitra kůry putující do zárodečné polévky na povrchu tak mohly potkat i látky prýštící z hydrotermálních průduchů na mořském dně.

Život je každopádně příliš složitý na to, aby kniha německých vědců dala konečnou odpověď na jeho počátek.

O experimentu německých vědců informoval web Phys.org.