Právě experimentální neurovědecký výzkum tohoto ranku představili na konci května odborníci ze Zuckermanova institutu při Colubijské univerzitě. Ve své publikaci v zásadě představili postup, kterým u myší manipulací neurony v amygdale z mozku vymazali pozitivní pocity asociované s potěšením z jídla. Studie naznačuje, kudy by se mohly v budoucnu ubírat terapie v případě extrémně obézních lidí, ale možná nejen jich.

Práce v první řadě navázala na starší výzkum mapování mozkového vnímání pocitu chuti. Již dříve vědci odhalili, že když jazyk identifikuje jednu z pěti chutí (sladkost, hořkost, slanost, kyselost a "glutamátovou" umami), specializované neurony vyšlou v mozku signály do různých částí mozku. Reakce naší mysli na chuť je tedy komplexním řetězcem různých neuronových sítí.

Ve snaze omezit studii jenom na to nejpodstatnější, se vědci v Columbii zaměřili na reakci spojenou se sladkou a hořkou chybí ve spojitosti s amygdalou, párovou mozkovou strukturou odpovědnou za formování a uchovávání vzpomínek spojených s emočními prožitky.

Když máš hlad, nejsi sám sebou

Studováním reakce mozku byli s to prokázat, že i v samotné amygdale mozek dále rozeznává reakci na sladké i hořké prožitky. Stalo se tak poté, co byli neurovědci schopni s pomocí optogenenových nástrojů "zapnout" (excitovat) neuronové sítě odpovědné za vznik sladkého či hořkého pocitu. Myši následně reagovaly na konzumaci prosté vody stejně jako na sladkou či hořkou dobrotu.

Vtip je v tom, že stejný postup lze i obrátit a jednotlivá centra "vypnout" (potlačit) - takže mysl sice stále pociťuje sladkou a hořkou chuť, ale nevyvolává to v ní pozitivní pocity. Myši s utlumenými neurony již nevykazovaly chování spojené s přímou stimulací chutí a dodávkou sladkých a hořkých chemikálií. Chuť samotnou sice vnímaly (poznaly sladké od hořkého), ale jídlo jim zkrátka "nechutnalo" - konzumace jim nevyvolávala žádné emoce.

"Když náš mozek pociťuje chuť potravy, neurčuje pouze její kvalitu, ale skládá nádhernou symfonii neuronálních signálů, které spojují tuto zkušenost s kontextem, hedonickou hodnotou, vzpomínkami, emocemi a jinými smysly. To celé, aby vytvořily koherentní odpověď organismu," řekl k práci Charles S. Zuker, vedoucí Institutu Mortimera B. Zuckermana z Columbijské univerzity.

D-Mods na postupu?

Veškerý výzkum je prozatím čistě experimentální - rozhodně nelze říct, že bychom si v dohledné budoucnosti v mozku deaktivovali pocity chuti. Columbijská práce ovšem je jedním z prvních příkladů rostoucího trendu výzkumu možnosti potlačit závislosti a fobie na mozkové úrovni.

Futuristé již několik let nazpět označili možnost "desire modifications" neboli "D-Mods" jako příští velkou frontu vylepšování našeho já. Šance s pomocí vědy a medicíny eliminovat závislosti či post-traumatickou stresovou poruchu je prozatím pouze teoretická. S tím, jak velké obraty má psychologie a psychiatrie, lze však očekávat poměrně rychlé přeskočení podobných vynálezů do praxe.

Na druhou stranu, technologie a zejména regulace nebudou zřejmě ještě nejméně několik dalších desetiletí na takové úrovni, aby "D-Mods" platily za schválenou terapii pro použití na lidech. Ještě dlouho nejspíše nebude ani platit, že D-Mods budou "umazávat myšlenky" přímo jako v nějaké sci-fi - daleko reálnější je, že půjde např. o léčiva, která na činnost mozku budou mít spíše sekundární vliv.

První vlaštovkou tohoto druhu byla loni v únoru studie Torontské univerzity, která přišla na možnost chemického (tedy dnešní farmacií poměrně snadno aplikovatelného) odstranění traumatických vzpomínek. Zdejší tým při pokusech na myších zjistil, že pro zakódování dlouhodobě vzpomínky existují jiné chemicky vyjádřitelné procesy než u vzpomínky krátkodobé. Zatímco u již vytvořených vzpomínek lze oblast odstranit (zatím) jen chirurgickým zásahem, při formování vzpomínek nových lze formaci omezit chemicky.

Jinými slovy - lidé, kteří přežijí autonehody, teroristický atentát nebo kteroukoliv jinou traumatizující zkušenost, dostanou do 24 hodin od útoku medikaci potlačující formování dlouhodobých vzpomínek (aktivní však jen v této časové periodě) a budou mít nižší šanci na vznik post-traumatické stresové poruchy.

Je samozřejmě pravda, že chybami se člověk učí - co proto tyto nové možnosti v budoucnu udělají s naší společností, bude těžké odhadovat. Třeba bude v konečném důsledku vliv změn i negativní. Miliony lidí, kteří každý den trpí vlivem nejrůznějších fobií a strachů, však zřejmě takové riziko rádi podstoupí.

Studie byla publikována v Nature.