Nedávno jsme si připomněli 50 let od přistání prvních lidí na Měsíci. Byl to patrně nejsmělejší a nejvýraznější počin v historii dobývání vesmíru.

Není ale paradoxní, že nitro Země a hlubiny pozemského oceánu jsou pro člověka svým způsobem ještě více nepřístupné a tajemné než Měsíc a okolní vesmír?

Zatímco do vesmíru vyletělo kolem 560 astronautů, kosmonautů či tchajkonautů, do největší hloubky na dno Mariánského příkopu se zatím podívali jen čtyři lidé... a tři podmořské roboty.

Neznámé hlubiny

V současnosti máme podrobně zmapováno (s rozlišením na několik desítek metrů, což je obvyklé u povrchu Měsíce, Marsu nebo Venuše, jen 15 procent oceánského dna. Většina oceánského dna bude takto podrobně zmapována až kolem roku 2030, v projektu Seabed 2030.

Břímě tohoto úkolu dnes spočívá zejména na činnosti podmořských robotů. Člověk je v oceánských hloubkách spíše zřídkavým hostem.

V létě roku 1969 se však kromě prvního přistání lidí na Měsíci uskutečnila ještě jiná významná výprava. Nebyla sice tak okázalá jako lety k Měsíci, ale z objevitelského nebo průkopnického hlediska byla stejně důležitá.

 Šest lidí se tehdy nechalo měsíc unášet Golfským proudem v hloubce několika set metrů pod hladinou Atlantického oceánu v mezoskafu Ben Franklin. Byla to speciální ponorka pro pohyb v hloubkách několik set metrů, a nepotřebovala tedy mít k sobě připojené obrovské vztlakové těleso plné benzinu jako batyskaf

Mezoskaf Ben Franklin před vyplutím v roce 1969 | zdroj: Vancouver Maritime Museum

Takovou cestu před nimi nepodnikl ještě nikdo, dokonce ani automatická ponorka čili podmořský robot.

Podmořské roboty potřebného typu, které by se uměly samostatně vznášet v oceánu po týdny či měsíce, urazit přitom tisíce kilometrů, sbírat data a vysílat je přes satelit na pevninu, nebyly tehdy ještě k dispozici.

 Nikdo netušil, co na výzkumníky v hloubce Golfského proudu, který vzniká kdesi v Karibiku a končí až u pobřeží severní Evropy, čeká.

Výpravu, která si dala v létě roku 1969 za úkol prozkoumat, co se děje hluboko uvnitř Golfského proudu, vedl švýcarský oceánograf, objevitel a vynálezce Jacques Piccard, který předtím v roce 1960 spolu s Američanem Donem Walshem navštívil v batyskafu Trieste dno Mariánského příkopu, v oblasti Challenger Deep. Tato oblast je považována za nejhlubší místo našeho pozemského oceánu.

Proč ale zkoumat Golfský proud? Odpověď je nasnadě: Je to jeden z nejdůležitějších oceánských proudů, zejména z hlediska klimatu. Někdy je tento metaforicky označován za “podmořskou řeku”.

2300 kilometrů pod hladinou

Ben Franklin byl jako ponorka vyprojektován a zkonstruován pro mezní hloubku 1200 metrů, což znamená, že v blízkosti této hranice by ho již tlak vody mohl rozdrtit. V praxi však operoval v podstatně menších hloubkách, mezi 180 až 600 metry pod hladinou. Na souši měla ponorka hmotnost asi 130 tun, byla 15 metrů dlouhá a její v podstatě doutníkový trup měřil v průměru přes šest metrů.

Na trupu měl Ben Franklin zvenku zavěšeny 4 elektrické motorové jednotky, sloužící především k vertikálnímu pohybu. Dopředný pohyb obstarávaly hlavně mořské proudy (oceánský drift). Piccard si vynutil v trupu přítomnost 29 kulatých okének pro pozorování okolí, přestože technici považují každé takové okénko u ponorky za přidané riziko navíc.

Pouť mezoskafu Ben Franklin začala 14. července 1969 v blízkosti města Palm Beach na Floridě. Golfský proud ho celý měsíc unášel podél amerického pobřeží až ke kanadskému přístavu Halifax. Tam se mezoskaf vynořil ráno 14. srpna 1969 v blízkosti doprovodných lodí, když mezitím urazil vzdálenost přes 2300 kilometrů pod hladinou moře.

Nebyla to ovšem zdaleka přímočará plavba, proudy unášely mezoskaf často velmi náhodnými směry, takže graf jeho cesty je tvořen spoustou náhodných odboček.

Během cesty posádka monitorovala život v hlubinách Golfského proudu, rychlost proudění vody, světelné a akustické podmínky. Zmapovala také zemské gravitační a magnetické pole.

Trasa plavby mezoskafu | zdroj: Vancouver Maritime Museum

Posádka mezoskafu byla přitom ve spojení s doprovodnými plavidly na hladině, a tak se výzkumníci skoro ihned dozvěděli o faktu, že astronauti Armstrong a Aldrin vystoupili na povrch Měsíce.

Do roku 1971, kdy stroj najel nešťastně na útes, uskutečnil Ben Franklin ještě několik dalších výzkumných ponorů, včetně prvního ponoru, který podnikl tým Roberta Ballarda, pozdějšího objevitele vraku lodi Titanic. Dnes je tento stroj umístěn jako muzejní exponát v Mořském muzeu v kanadském Vancouveru.

Aktivním dědictvím Jacquese Piccarda a mezoskafu Ben Franklin je dnes postupně budovaná driftující mořská základna SeaOrbiter, což je vertikálně orientované a z větší části ponořené mořské plavidlo o výšce 51 metrů, které by mělo v budoucnosti vědcům sloužit k dlouhodobým výzkumům podmínek pod hladinou moře.

Použité zdroje:

https://www.msn.com/en-au/news/techandscience/the-great-ocean-mission-eclipsed-by-apollo-11/ar-AAEhSdx?li=AAwmrQf
https://www.9news.com.au/world/deep-sea-exploration-gulf-stream-ocean-mission-ben-franklin-eclipsed-by-apollo-11-fifty-year-anniversary/c77a078d-24a4-4c0e-bc94-5f8783bae020
https://seawifs.gsfc.nasa.gov/OCEAN_PLANET/HTML/ben_franklin.html
https://www.vancouvermaritimemuseum.com/blog/story-our-yellow-submarine
https://www.deeperblue.com/fifteen-percent-of-ocean-floor-now-mapped/