Ve zvířeti byly nalezeny fragmenty dávné harpuny, kterou vědci lokalizovali do období přibližně 1885–1895 — to vedlo k odhadu, že velryba mohla být okolo 115 až 130 let stará. 

Velryby patří mezi savce s nejdelším věkem dožití. Některé odhady totiž ukazují, že mohou žít i přes dvě století. Nalezený harpunový fragment proto může být jedním z nejpřesnějších „životopisných dokladů“ těchto tvorů. Vědci však upozorňují, že jeho přítomnost neznamená automatické potvrzení maximální věkové hranice — spíše poskytuje cenný datový bod ve velmi omezené skupině důkazů o dlouhověkosti.

Nález, který šokoval biologii

Když Inuitští lovci porcovali velrybu grónskou v roce 2007, při detailním prohlížení masa a tuku objevili kovový fragment zabudovaný v její silné tukové vrstvě a pravděpodobně v blízkosti svalových struktur. Biologové identifikovali tento fragment jako část bomb lance — explodující harpuny, typické pro období intenzivního velrybářství v 19. století.

Podle datování a historického výzkumu bylo zjištěno, že tento typ harpuny se vyráběl v New England (USA) v letech kolem 1885 až 1895. To implikuje, že harpunování mohlo proběhnout v tomto období, a že velryba přežila útok, který měl být smrtící. 

Tlustá tuková vrstva, která u velryb grónských může dosahovat půl metru či více, pravděpodobně zabránila hlubšímu poškození vnitřních orgánů. Harpunový fragment mohl být zachycen v okrajové části tkání tak, že způsobil ránu, kterou moře sama hojila. 

Jak se odhaduje věk velryby

Datování podle harpuny je jen jednou z technik. V biologii velryb se používá metoda měření poměrů enantiomerů aspartátu v čočce oka — s postupem let se molekuly přirozeně mění, a poměr pravotočivé a levotočivé formy může sloužit jako molekulární hodiny. Tento přístup dal odhady, že některé velryby mohou dosáhnout věku okolo 200 let. 

Avšak molekulární metoda má svá omezení — nutnost kontrolovat vlivy teploty, metabolického tempa, poškození DNA či chemických změn způsobených životními podmínkami. Proto nalezený harpunový fragment je silným podpůrným důkazem, nikoliv definitivní pravdou.

Co nález vypovídá o odolnosti

Samotný fakt, že velryba žila s harpunou v těle po mnoho desetiletí, svědčí o mimořádné odolnosti organismu. Buňky okolní tkáně pravděpodobně dokázaly regenerovat nebo adaptovat růst kolem implantátu bez, aby došlo k fatálním infekcím či imunitní katastrofě.

Z toho lze usuzovat, že u těchto živočichů existuje vysoká schopnost reparace tkání, nízká míra zánětlivé reakce a efektivní mechanismy kontroly infekce — faktory, které mohou souviset s jejich dlouhověkostí.

Rizika a výzvy interpretace

Musíme být opatrní v tom, co z takového nálezu vynořit jako „fakta“. Fragment harpuny nám říká, že útok proběhl; neříká však, jak stará velryba v době útoku byla ani jak dlouho žila po něm přesně.

Existuje možnost, že harpunový útok byl pozdní ve stádiu jejího života, nebo že byla již dospělá – to znamená, že kolem harpuny mohou být desítky let navíc, které fragment nezdokumentuje. Také nelze vyloučit, že některé kusy harpun mohou být zavedeny později jako úlomky nebo poškozené části, které se dostaly do těla po smrti či během zpracování masa.

Navíc nemožnost přesně odhadnout počet ztracených let (např. život před útokem) a vlivy environmentální stresu činí odhad věku s určitou mírou nejistoty.

Dopady na chápání dlouhověkosti

Tento nález pomáhá potvrdit hypotézu, že velryby skutečně patří mezi nejdelší žijící savce — a jejich biologické adaptace mohou být inspirací pro studium stárnutí.

Studie dlouhověkosti velryb ukazují, že oproti jiným savcům mají velmi specifické genové adaptace v opravě DNA, metabolické regulaci a energetickém využití. Když k tomu přidáme případy, kdy organismy přežily vážná mechanická poškození, jako harpunu — dostáváme obraz extrémně robustního biologického systému.

Objev harpunové části v těle velryby grónské není jen senzace pro tisk – je to cenný doplněk puzzle o biologii, evoluci a odolnosti života v extrémním prostředí.

Tento jedinečný nález ukazuje, že velryba přežila mechanický útok, že její tělo dokázalo adaptovat genezi kolem implantátu a že může žít po desetiletí navzdory poškození. Ale není to doklad absolutní pravdy o maximálním věku — spíše potvrzení, že věk těchto tvorů může být mnohem vyšší, než většina dosavadních metod dokázala určit.