Ačkoliv pojem permafrost označuje "věčně zmrzlou zemi", alespoň v rámci měnících se geologických dob, neznamená to, že uvnitř permafrostu najdeme jen věčný led. Pod povrchem se v hloubce několika metrů až desítek metrů ukrývají i takzvané kryopegy. Tyto jezírka či jezera vysoce mineralizované vody či spíše solanky, čili vody s velkou příměsí soli, zůstávají tekutá i za nízkých teplot.

Kryopegy jsou relativně nově objevený fenomén, opravdu zajímavé se však stávají během studia zdejších podmínek pro život. Kryopegy jsou totiž zřejmě odděleny od zbytku biomu - život zde existuje až po desítky tisíc let v určité izolaci. Navíc se musí vypořádávat i s velkou nepřízní podmínek. Vedle Aljašky je studován i kryopeg na Sibiři, u obou jsou však dosavadní výsledky stejné - zdá se, že se v nich životu překvapivě daří.

"Teprve nyní objevujeme, že v této prastaré solance žije robustní mikrobiální komunita, která se vyvíjí společně s viry," řekl ke studii aljašského kryopegu, v němž vědci objevili velké množství mikroorganismů, autor studie Cooper, "Docela nás překvapilo, jak hustá zdejší míra života vůbec je."

zdroj: Go Iwahana/University of Alaska, Fairbanks

Pro výzkumníky studium podzemního jezera nebyla žádná hračka. Vědci na Aljašce museli ve zmrzlé půdě vyhloubit dlouhý tunel, skrze nějž se dostávali do podzemní kavity. Kde pak ve stísněných, tmavých a chladných podmínkách dlouhé hodiny studovali místní mikroby a odebírali vzorky k pozdější analýze. Na Aljašce takový výzkum probíhal poslední dva roky.

Studium není pozoruhodné jenom pro ilustraci odolnosti života - naznačuje i, že podobně odolný by mohl být život také mimo Zemi.

Zmenšenina jiných světů

Aljašský podpovrchový rybník je zajímavým kouskem studia pozemského života, ale i potenciálního života mimo Zemi. Již dnes je prakticky jisté, že tekutá voda je co do výskytu mezi světy sluneční soustavy častějším jevem pod povrchem namísto na povrchu, jak ji známe ze Země. Tuší se, že tekutá voda je pod povrchem stále přítomná na Marsu.

Ale také měsíce jako Europa nebo Enceladus, a dost možná i řada dalších včetně Pluta, stále disponuje podpovrchovými moři. Krom aktivní geologie však na podobných měsících, planetách či trpasličích planetách za tekutost životodárné tekutiny může i pravděpodobná vysoká slanost. Nikoliv nadarmo se složení zdejší vody připodobňuje spíše k Fridexu. Astrobiologové se proto obávají, že mimozemské podpovrchové oceány budou pro hypotetický rozvoj života příliš slané.

Aljašské a sibiřské jezero ale ukazují, že to nemusí být nutně pravda. Je samozřejmě pravdou, že život zde nemusel vznikat po celou svou existenci. Způsob, jakým se mu zde však daří, naznačuje, že by podobné mikroorganismy mohly mít vhodné podmínky pro život i jinde.

Více snad naznačí budoucí kosmické mise, které by mohly z výtrysků kryovulkánů odebral vzorky ledové vody v případě Enceladu a snad i dalších vodních světů mimo Zemi. To nám pak řekne více o tom, jak moc slané zdejší vody jsou. Ještě dlouho, předlouho však nemůžeme doufat, že se do podobných vodních světů provrtají i povrchové sondy, aby do pozemních oceánů spustily automatické ponorky. Studie Washingtonské univerzity tak bude ještě dlouho našim nejlepším referenčním bodem o tom, jak moc slané mimozemské oceány můžou být, aby v nich také život mohl přežívat.

Studie byla prezentována na konferenci AbSciCon.