Devonské období před 419 až 358 miliony let bylo v minulosti Země zásadní epochou. Právě v něm začali živočichové hromadně osidlovat souš.

Nedlouho poté, co se těmto prvním „suchozemským rybám“ začalo na pevnině dařit, však nastalo masové vymírání. Jeho důvody dodnes nejsou dostatečně prozkoumány.

V minulosti vzniklo několik teorií včetně dopadu kosmického objektu, anebo vulkanické činnosti. Žádná nebyla potvrzena.

Radiace z dálav

Nyní vědci předložili hypotézu, podle které přinejmenším dílčím viníkem vymírání byla hypotetická hvězda vzdálená od Země 65 světelných let. Dospěl k tomu ve své analýze publikované v žurnálu PNAS tým astrofyzika Briana Fieldse z výzkumného pracoviště univerzity Illinois v souměstí Urbana-Champaign.

Vědci studovali možného původce dramatického poklesu ozonové vrstvy, který provázel devonské vymírání. Dosud z něj byly viněny zejména pozemské sopky. Americký tým však dává větší váhu radiaci přicházející z kosmických dálav.

Záření nedaleké supernovy by bylo zničující právě pro ozonovou vrstvu, která účinně chrání naši planetu před ultrafialovými slunečními paprsky ohrožujícími živé organismy. Nedaleká supernova by navíc mohla k Zemi vysílat záření dlouhodobě.

Postupně by se ozon obnovil, před tím by však stálý příval rizikových hodnot kosmického záření mohl výrazně oslabit pozemské biomy. K podobnému účinku by podle simulací astrofyziků stačil výbuch hvězdy, která byla, anebo stále je, vzdálena 65 milionů světelných let od Země.

Počítačová kresba Ichthyostega z devonského období v dnešní Arktidě. V popředí jsou prehistoričtí členovci: stonožka (vlevo) a švábi (vpravo). Ichthyostega byl jedním z prvních suchozemských obratlovců. | zdroj: Profimedia.cz

Vědci neurčili konkrétní hvězdu. Ostatně, před zhruba 400 miliony lety, kdy by měla explodovat, byla Země v jiné části Mléčné dráhy. Ověření hypotézy by však přesto mohlo být blízko.

Nalezneme důkazy?

Kosmické záření se přes svůj vliv na pozemskou atmosféru může uchovat ve formě izotopů, které nejsou vlastní pozemskému prostředí. Fieldsův tým vypíchl dva z nich: plutonium-244 a samarium-146.

Pokud by se oba izotopy podařilo odhalit ve větší koncentraci v sedimentech, které vznikaly na konci devonského období, mohl by to být důkaz, že supernova k vymírání výrazně přispěla.

„Obecným poselstvím naší studie je, že život na Zemi neexistuje v izolaci vůči vnějšímu vesmíru,“ sdělil Fields na webu Illinoiské univerzity. „Jsme obyvateli vesmíru a čas od času vesmír zasáhne do našeho života – někdy méně znatelně, jindy divočeji.“