Jako suchozemci na to občas rádi zapomínáme, ale motorem života na Zemi jsou především oceány. Právě oceány transportují po planetě teplo a chlad, ale tvoří i většinu kyslíku, který dýcháme.

Životu na souši se sice daří, ale bez moří by se neobešel.

Před kolonizací souše 

Když je narušen oceánský biom, může to mít dalekosáhlé důsledky. Právě to se stalo během třetího silurského vymírání známého jako Kozlowskiiho-Lauův jev.

Nastalo před 420 miliony let a vymřelo během něj 23 procent tehdejších druhů. V rámci vymírání je to třetí silurské spíše ve střední váhové kategorii, nepatří do velké pětice (či se současností šestice). Byla to ale fatální rána životu ve své éře. Tím spíš, že před 420 miliony let život na souši téměř neexistoval. 

Dlouhé roky se vědci snažili třetímu silurskému vymírání přijít na kloub. Jednou z hypotéz byla deoxygenace oceánů, ale chyběly pro ni důkazy. Zatímco u jiných velkých vymírání byli hlavní podezřelí jasnější – podařilo se sedimenty sopečného popela spojit se sopkami, anebo sedimenty plné iridia s impaktními krátery – silurské vymírání bylo pro vědce záhadou. 

zdroj: YouTube

Nyní výzkumníci z Floridské státní univerzity odhalili, že pachatel jevu byl podobný jako u jiných větších vln masového vymírání – nedostatek kyslíku v oceánech. 

Zase sinice?

Tým doktorandky Chelsie Bowmanové se zaměřil opět na sedimenty, ale udělal to novátorskými geochemickými postupy včetně průzkumu izotopů thalia, koncentrace manganu a izotopů síry. Studoval přitom několik lokací v Lotyšsku a Švédsku.

Nakonec se týmu podařilo vytvořit časovou osu třetího silurského vymírání, která potvrzuje starší předpoklad deoxygenace oceánů a narušení uhlíkového cyklu na celé tehdejší Zemi. 

Měření látek v sedimentech ukázala spojení mezi prudkým poklesem kyslíku ve vodě a poklesem množství druhů. Co však floridská studie neodhalila, byl pachatel tohoto poklesu.

Jistá vodítka – ač momentálně spekulativního charakteru – ale dává jiná letošní práce studující odlišné vymírání. 

Silurské vymírání totiž nebylo jediné, které souviselo s nedostatkem kyslíku. Relativně podobného charakteru bylo i vymírání v pozdním devonu zhruba před 370 miliony let. Tehdy Zemi začaly kolonizovat stromy.

Zdálo by se, že stromy produkující kyslík nemohou mít vliv na pokles kyslíku v mořích. Jejich kořeny však rapidně urychlily erozi a vyplavovaly minerály do moří. Tam minerály napomohly jako živiny sinic – a ty svým masivním rozmnožením zase zvýšily spotřebu kyslíku. Když pak sinice odčerpaly z vody kyslík, vyhynula řada druhů včetně většiny druhů ikonického trilobita. 

Během třetího silurského vymírání stromy ještě neexistovaly, mechanismus poklesu kyslíku proto musel být odlišný. Lze však odhadovat, že další studium třetího silurského vymírání se zaměří na to, zda neexistoval nějaký jiný jev, který mohl podpořit nárůst sinic, například ve formě zvýšené vulkanické aktivity. 

Zkameněliny trilobitů z doby před masovým vymíráním druhů před 420 miliony let | zdroj: Profimedia

Pokles oceánského kyslíku přitom pozorujeme i dnes, patrně je důsledkem lidské aktivity. Zdali se dostaneme do podobné situace jako během třetího silurského či pozdně permského vymírání, však ukáže teprve budoucnost. 

Studie byla publikována v časopisu Geology.